V prosinci minulého roku se objevila v novinách informace o zprávě OECD, která shrnovala výsledky šetření o vybavenosti škol členských zemí počítači. Šlo sice o údaje shromážděné již v roce 1995, ani ty však pro nás nebyly nijak povzbuzující. Ve zprávě se mimo jiné konstatovalo, že pokud by si všichni žáci osmých tříd měli současně sednout ve školách k počítačům, tak by se jich v České republice u jednoho tísnilo 64, zatímco například v Maďarsku 43 a v Dánsku pouze 17.
I když se jedná o údaje staré již tři roky, ředitelé škol prý obecně konstatují, že od provedeného šetření OECD se situace téměř nezměnila. Něco se ale přece změnilo. Snížily se počty žáků, což samo o sobě jistě přispělo k určitému vylepšení pro nás nepříliš optimistické statistiky. Paradoxně bez našeho jakéhokoliv přičinění.
V článku mě zaujalo vyjádření ministra školství, který údajně doslova konstatoval: "Bohužel nejsme schopni přesně říci, jaká je dnes na školách situace. Sledování těchto dat je velmi roztříštěné a údaje jsou neúplné, takže je nemáme k dispozici". V případě středních škol pak autorka článku v MFD (19. 12. 1998) konstatovala, že kusé informace o vybavení gymnázií a středních odborných škol má k dispozici Ústav pro informace ve vzdělávání a že vedle peněz na nákup nové techniky ve školách chybí i dostatek kvalifikovaných pedagogů.
Jistě je možno souhlasit s vyjádřením pracovníka ÚIV, který se vyslovil v tom smyslu, že samotný údaj o počtu počítačů ještě nikomu mnoho neříká a že je důležité se ptát na jejich využívání. Ovšem skutečnost, že ústav přímo řízený Ministerstvem školství, k jehož předním úkolům patří právě shromažďování statistických údajů o našem školství, má údaje pouze kusé, či takové, o něž se ministr nemůže s důvěrou opřít, je více než zarážející.
Jiří Rohan
0 komentářů:
Okomentovat