Karel Lippmann: Osamělost „člověka revoltujícího“

středa 7. října 2020 ·

V dalším textu, který se věnuje propojení filosofie a literatury, navazuje Karel Lippmann na téma z minulého článku: „prostor“, úhel pohledu, jímž vnímáme svět. Tentokrát se věnuje myšlenkám francouzského filosofa a spisovatele Alberta Camuse. 


Karel Lippmann (archiv autora)
Karel Lippmann: Osamělost „člověka revoltujícího“ 

Člověk revoltující“ je název eseje francouzského filosofa a spisovatele Alberta Camuse (1913 – 1960), předního představitele existenciální filosofie. Filosof a literát Václav Černý ji charakterizoval takto („První sešit o existencialismu“, 1948): 

„Snad stojí konečně za to, promluvit v osobnostní perspektivě také o nejmeznější existenciální situaci – smrti. Existencialismus je filosofií člověka-sebetvůrce. A říká, že nejsem než to, co činím. Hned tím je v existencialismu dána možnost a vůle být pedagogií účinného skutku, boje a svobody. Jak se do tohoto děje subjektivního života vřazuje smrt? Nevřazuje se do něho, praví Sartre, přichází jej pouze přestřihnout, přetíná jej zvenčí absurdně a vždy nevčas, odnímajíc mu všechen význam. Ptám se, proč by si osobnost – ví-li, že zemřít musí – nemohla naopak svou smrt přivlastnit? Kdo jí v tom může zabránit a co by jí mohlo vadit? Co by jí mohlo zamezit, aby se v myšlence na smrt zdomácněla a viděla v smrti nikoliv náhodu a úděl, ale naopak mou poslední možnost, poslední možnost mne samého, moji možnost nejosobnější, závěrečnou příležitost pravdivého výrazu mé osobnosti! Zemřít mou vlastní smrtí, k tomu přece volá a zve už ten základní, objektivní fakt, že smrt je jediná věc, kterou nikdo nemůže udělat za mne. Smrt v této perspektivě není zlomyslností, jejíž jsme obětí; je uzráním. (…) Říkám jen, že žíti opravdově znamená žít tak, abych v kterékoli chvíli mohl zemřít, a přec pokaždé byl sám sebou. (…) Hrdina nežije, aby zemřel. Naopak: je ochoten kdykoliv přijmout smrt za to, aby mělo ještě smysl mezi lidmi žít.“ 

Albert Camus, na rozdíl od Sartra, který vyzýval ke kolektivní revoluci, dával přednost individuální revoltě. „Revolta“ ( fr. „révolte“) znamená vzpouru, odboj, převrat; „révolté“ je buřič, vzbouřenec, povstalec. Etymologicky „revolta“ znamená „otočku“. „Revoluce“ (z lat. „revolvere“ – převracet) je lidové povstání. A. Camus vzdoruje absurditě lidského bytí (je bytím k smrti) revoltou. Člověk má podle něho sklon jednat podle zvyku. „Navykáme si žít, ještě než si navykáme myslet,“ napsal. Zvyk tedy hraje v našem životě větší roli, než si připouštíme. Poskytuje nám totiž klid ukotvený v představě řádu. Teprve jejich zpochybněním se nám vyjeví, jak je tato představa neopodstatněná a absurdní. Přichází čas revolty, která je součástí lidského údělu. „Revolta není negace, nýbrž vzdor, je to pohyb, jímž se člověk vzpírá své situaci.“ Descartovo „Myslím, tedy jsem“, nahrazuje Camus svým „Revoltuji, tedy jsem“. 

Svou představu „existenciální revolty“ konkretizoval A. Camus např. v románech „Cizinec“ (1942), „Mor“ (1947) a v esejích „Mýtus o Sisyfovi“ (1942) „Člověk revoltující“ (1951). 

V závěru „Mýtu o Sisyfovi“ čteme: 

„Pokud existuje nějaký osobní úděl, neexistuje žádný vyšší osud leda takový, který absurdnímu člověku připadá fatální a jímž pohrdá. Jinak samozřejmě ví, že je pánem svého života. V onom pronikavém okamžiku, kdy se člověk obrací ke svému životu, Sisyfos vracející se ke svému balvanu uvažuje o této řadě nijak nesouvisejících akcí, jež se stává jeho osudem, vytvořeným jím samým, propojeným před zraky jeho paměti a vbrzku zpečetěným jeho smrtí. A tak, přesvědčen o lidském původu všeho lidského, slepec, který chce vidět a který ví, že noc nemá konce, je neustále na pochodu. Balvan se neustále valí. 

Opouštím Sisyfa na úpatí hory! Člověk vždycky nachází své břímě. Avšak Sisyfos nám vštěpuje vyšší věrnost, jež popírá bohy a zvedá balvany. I on soudí, že vše je v pořádku. Ten vesmír, jenž napříště už nemá žádného pána, mu nepřipadá ani neplodný, ani marný. Každé zrnko toho kamene, každý nerostný záblesk hory zahlcené nocí samy o sobě vytvářejí nějaký svět. Samo snažení dostat se na vrchol stačí zaplnit lidské srdce. Musíme si představit, že Sisyfos je šťasten.“ 

Východisko z odcizení člověka spatřuje A. Camus v revoltě proti pocitu absurdity, který je důsledkem toho, že náš život je ovlivňován nepřehledným množstvím náhod, jež nemůžeme ovlivnit a v nichž nejsme schopni odhalit žádný smysl. Tato revolta nemá nic společného s násilím. Spočívá ve vytvoření takové filosofie, jež by ´dokázala sloučit negativní myšlenku s možností pozitivního jednání´ a dosáhla jakési ´zbožnosti bez Boha´. Důstojným vzdorem lze usilovat o spravedlnost a dosáhnout křehkého pocitu štěstí. Sisyfos vzdoruje tím, že si sám, jako bůh, určí svůj osud. 

Děj románu „Cizinec“ se odehrává v Alžírsku. Je rozdělen do dvou částí. V první se čtenář seznámí s krátkým úsekem života úředníka Meursaulta. Právě mu zemřela matka, po jejím pohřbu navázal povrchní známost s bývalou kolegyní Marií a seznámil se též s Raymondem Sintèsem, majícím spor se skupinou místních Arabů, s jejichž přítelkyní se rozešel. Všichni tři odjedou na chatu k moři. Tam se však objeví i Raymondovi nepřátelé a Meursault jednoho z nich zastřelí. 

Druhá část románu je věnována průběhu soudního procesu. Meursault je nakonec odsouzen k smrti a ve vězení se zamýšlí nad svou životní situací. Je zcela osamělý, necítí potřebu se přizpůsobovat, ve světě lidí je cizincem. Jeho úvahy nabývají obecnějšího filozofického smyslu. 

Seznamme se nejdříve s okolnostmi činu, za který byl Meursault odsouzen k smrti: „Slunce pralo stejně jako ten den, co jsem pochoval maminku, a stejně jako tehdy mě pálilo nejvíc čelo, v němž mi pod kůží všechny žilky tepaly naráz. Úpal se už nedal snést, a tak jsem se pohnul kupředu. Věděl jsem, že je to bláznovství, že se jedním krokem slunce nezbavím. Přesto jsem udělal ten krok, jediný krok dopředu. A tentokrát Arab, pořád vleže, vytasil nůž a nastavil ho v slunci proti mně. Na oceli se rozstříklo světlo a do čela jako by mě zasáhla dlouhá jiskřivá ocel. Zároveň pot slitý v obočí mi stekl všechen najednou na víčka a potáhl je teplou hustou clonou. Za tím závojem slz a soli mi oči osleply. Už jsem nevnímal nic než sluneční činely na čele, a nezřetelně taky třpytivý oštěp vytrysklý z napřaženého nože přede mnou. Ten hořící šíp mi ohlodával řasy a bolestivě ryl do očí. To byla chvíle, kdy se všechno zakymácelo. Z moře se vyvalil hustý řeřavý oblak. Nebe jako by se po celé délce otevřelo a chrlilo oheň. Celá má bytost se napjala a já zaťal ruku na revolveru. Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď, v tom suchém, ohlušujícím třesku, všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.“ 

A jak vnímal soudní proces? 

„Na vlastní uši jsem se doslechl, že jsem považován za inteligentního. Jenom jsem nedovedl pochopit, jak se můžou z vlastností obyčejného člověka stát pádné důkazy proti zločinci. Když nic jiného, tohle mě zarazilo a já přestal prokurátora sledovat až do chvíle, kdy jsem ho slyšel volat: „A projevil snad alespoň lítost? Ani dost málo, pánové. Za celé vyšetřování nedal ten člověk najevo jediný náznak pohnutí nad svým odporným činem.“ 

Před popravou, když napřed vypověděl z cely kaplana, uvažuje Meursault takto: „Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil, proč si na sklonku života našla „snoubence“, jako bych pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všechno znova prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, cítil jsem, že jsem býval šťastný, že dosud šťastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti.“ 

Násilný čin, který Meursault spáchal, předstihl jeho myšlení. Byl dílem řadou „přírodních“ okolností, které myšlení předešly. V průběhu soudního procesu, jenž se koná dle zvyklostí práva, má pachatel činu absurdní dojem, že prokurátor hovoří o někom jiném. Pocit absurdity života pak vykřičí do tváře kaplana těsně před svou popravou. Život uzavírá smířením s matkou, smířením s vědomím blízké smrti, která není absurdní, proto během života vůči ní „revoltoval, tedy byl“. Teprve v této chvíli přestává být Meursault osamělým „cizincem“ na tomto světě. 

V románu „Mor“ se A. Camus skrze alegorický příběh zamýšlí nad absurdním lidským údělem, který je nedílně spjat s otázkou zla. V „Mýtu o Sysifovi“ nalezneme tvrzení, že filozofie by měla rozsoudit, stojí-li, či nestojí za to žít. Morová epidemie je symbolickým vyjádřením nenávisti, násilí, lži a pýchy, kterými je duše člověka drásána a jejichž tlakem trpí. 

Román je svou formou vlastně retrospektivní reportáží o morové ráně, jež postihla alžírské přímořské město Oran. Druhým vypravěčem a tlumočníkem autorových názorů je v něm lékař Rieux, zaznamenávající průběh a příznaky morové epidemie. Své povolání nechápe jako pouhé řemeslo a dobrovolně přijímá svou účast na lidském údělu. Poznává, že na utrpení a smrt si nikdy nemůže zvyknout, k ostatním lidem cítí bratrský vztah a je odhodlán bojovat až do konce, i když není naděje. 

Rieuxovým přítelem je intelektuál Tarrou, kterého trápí otázka, „zda se člověk může stát světcem bez Boha“. Hledá spravedlnost a přitom zjišťuje, že snahou ji uskutečnit je vždy pácháno nové zlo. Vidí kolem sebe jen ty, kteří zabíjejí, a ty, kteří jsou jejich oběťmi. S těmi druhými se pak solidarizuje. V závěru knihy epidemie pomine a osamocený Rieux (jeho žena i Tarrou zemřeli) sleduje, jak se život vrací do starých kolejí. 

V závěru knihy je Rieux v bytě svého starého pacienta: 

„Nezlobil byste se, kdybych se šel podívat na terasu?“
„Kdepak!“ Chcete se na lidi podívat seshora, že? Jak je libo. Ale jsou pořád stejní.“ 
Rieux šel ke schodišti. 
„Poslyšte, pane doktore, je to pravda, že těm, co zemřeli na mor, se postaví pomník?“ 
„Píšou to v novinách. Prý obelisk nebo pamětní deska.“ 
„To jsem si moh myslet. A to se bude taky řečnit.“ 
Stařec se smál přidušeným smíchem. 
„Jako bych je slyšel: ‚Naši drazí zesnulí…‘ a pak se půjdou nabaštit.“ 

Rieux už stoupal po schodech. Velké chladné nebe se třpytilo nad domy a nad pahorky jiskřily hvězdy jako křemínky. Tato noc se příliš nelišila od oné, kdy s Tarrouem vyšli sem na terasu, aby zapomněli na mor. Jenom moře dole pod útesy hučelo víc než tenkrát. Vzduch byl nehybný a lehký, nezatížený slanými závany, které přinášel podzimní vlažný vítr. Ale dole pod terasami hučelo město jako vlny narážející na břeh. Jenže toto byla noc osvobození, a ne noc vzpoury. V dálce naznačovala temně rudá zář, kde jsou osvětlené bulváry a náměstí. V osvobozené noci už nikdo nekrotil své touhy a jejich hluk a šum doléhal až k Rieuxovi. 

Z temného přístavu vylétly první rakety oficiálních oslav. Město je pozdravilo dlouhým tlumeným jásotem. Cottard, Tarrou i ta, kterou Rieux miloval a ztratil, všichni, ať mrtví nebo provinilí, byli zapomenuti. Stařík měl pravdu, lidé jsou stále stejní. Ale v tom právě je jejich síla i jejich nevinnost a právě tady Rieux přes všecku svou bolest cítil, že k nim patří. Čím více pestrobarevných snopů prskavek stoupalo k nebi, tím více a tím déle lidé křičeli, a uprostřed výkřiků, jež doléhaly až k terase, se Rieux rozhodl, že napíše příběh, který nyní končí; napsal ho, aby nebyl jedním z těch, kdo mlčí, aby svědčil ve prospěch stižených morem, aby zanechal aspoň vzpomínku na bezpráví a násilí, jež jim bylo způsobeno, a aby prostě jenom řekl to, čemu se člověk uprostřed katastrof naučí, že totiž v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení. 

Věděl však, že tato kronika nemůže být kronikou definitivního vítězství. Mohla být pouze svědectvím toho, co bylo třeba udělat a co pravděpodobně ještě budou muset vykonat navzdory hrůze a její neúnavné zbrani, navzdory všem osobním bolestem všichni lidé, kteří odmítají pohromy, a nemohouce se stát svatými, snaží se být alespoň lékaři. 

Když totiž naslouchal jásotu ozývajícímu se z města, uvědomoval si Rieux, že tato radostná nálada je vlastně stále ohrožena. Věděl, co rozjásaný dav nevěděl, co však je možno si přečíst v knihách, že totiž bacil moru nikdy úplně nezaniká a nemizí, že může po desítiletí zůstat zalezlý v nábytku a v prádle, že trpělivě čeká v pokojích, ve sklepích, v zavazadlech, v kapesnících a starých papírech a že možná přijde den, kdy mor, k neštěstí i poučení lidstva, probudí své krysy a pošle je umírat do nějakého šťastného města.“ 

V Grassově románu „Plechový bubínek“ se jeho hlavní hrdina dívá na svět ze „žabí perspektivy“, jeho svět je „apoetický“ (viz článek Apoetický svět Oskara Matzeratha). Rieux naopak volí pohled „seshora“. Lidé slaví, stařec však svého lékaře upozorňuje, že jsou „stále stejní“. I „seshora“. Co není odtud vidět, to lze nalézt v knihách, uvědomuje si Rieux. V této souvislosti se vynořuje řada otázek, např.: Proč právě v knihách? Proč „musel“ být tento příběh napsán? Čím knihy individuální pohled „seshora“ dotvářejí, aby se tak pobyt člověka ve světě mohl stát skutečně poetickým? Nebo jsou nepotřebné, ba škodlivé (viz R. D. Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita)? Jak nebýt mezi lidmi „cizincem“?

2 komentářů:

Tajný Učitel řekl(a)...
7. října 2020 v 19:29  

"...a že možná přijde den, kdy mor, k neštěstí i poučení lidstva, probudí své krysy a pošle je umírat do nějakého šťastného města.“

Vida, ten den přišel. Jak se vir pomalu blíží k nám a našim rodinám, popírači a konspirátoři podivně umlkají a hbitě nasazují roušky.

PP řekl(a)...
10. října 2020 v 20:02  

Konec první stránky a jeden komentář.

To je ale kvalitních dvatisíce slov...

Že není autorovi stydno nabízet čtenářům takový aušus.

Články dle data



Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.