Karel Lipmann nabízí další úvahu na téma literatura a filosofie a moderní myšlení. A smysl vzdělávání. Tentokrát je hlavním tématem „prostor“ - úhel pohledu, jímž vnímáme svět.
Karel Lippmann (archiv autora) |
Karel Lippmann: Apoetický svět Oskara Matzeratha
Za vrcholné dílo německého spisovatele Güntera Grasse bývá považován román „Plechový bubínek“. Kromě svých více než sedmi set stran klade na čtenáře značné nároky i složitým obsahem. Jeho hrdina je totiž poněkud zvláštní. Oskar Matzerath se ve svých třech letech rozhodl, že už neporoste. Se svým okolím nemluví. Proto se ostatní domnívají, že je postižený, a podle toho se k němu i chovají. Jeho nejoblíbenější hračkou je plechový bubínek. Žije v izolaci, má svůj vlastní svět, kde neplatí obyčejné lidské zákony a zvyklosti. Jediným zákonem, jehož se drží, jsou jeho potřeby a touhy, zajímá ho jen to, co se ho bezprostředně dotýká. Sám sebe považuje za střed světa. Jeho okolí ho sice vnímá jako člověka postiženého, on sám se ale nad lidi povyšuje.
Příběh, rozdělený do tří částí, vypráví Oskar retrospektivně. Právě žije v ústavu, kde je držen pro podezření z vraždy. Nejdříve nás seznamuje se svým životem a svou rodinou od narození až do začátku války. Žije v Gdaňsku s otcem a matkou. Matka má milence, který ale jinak „patří do rodiny“. Navíc je patrně otcem Oskara. Ten rozbíjí svým hlasem sklo, chce chodit do školy, zajímá se např. o Goetha. Začíná válka, rodný Gdaňsk obsazují Němci. Matka i její milenec tragicky umírají. Oscar o jejich smrti sice přemýšlí, ale lítost necítí. Přitom je přesvědčen, že za jejich smrt může on sám.
Poté žije u svých příbuzných a zamiluje se. Později se dá k divadlu, putuje během války po Evropě, poznává svět, dostane se i na frontu. Když ho to omrzí, vrátí se domů. Stane se členem odbojové organizace, jsou ale odhaleni a on se vrací k rodině. Na konci války se ukrývají ve sklepě, příslušníci Rudé armády je ale objeví. Otec Matzerath tragicky zemře a Oskar se opět cítí být jeho smrtí vinen.
Poté se, opět s rodinou, vydá na Západ. Během cesty vlakem se rozhodne povyrůst, ale mezitím mu naroste hrb a nějaký čas pobývá v nemocnici. Živí se všelijak, pak si ale najde zaměstnání, osamostatní se a nakonec i odstěhuje. Pracuje jako kameník, pózuje pro akty, stává se známým jazzovým hudebníkem. Je ale obviněn z vraždy, zavřen do ústavu pro choromyslné a souzen. A zatímco čeká na rozsudek, píše svůj příběh.
Ústředním tématem díla je Oskarovo vnímání světa, zejména pak v souvislosti s otázkou viny. Z tohoto pohledu je zajímavý např. úryvek, který přibližuje čtenáři navazování Oskarových kontaktů s koncertní agenturou „Západ“):
Pak se otevřely dvojkřídlé dveře, psací stroj nabral dech, byl jsem vycucnut ze svých polštářů, dveře se za mnou zavřely, koberec plynul světlým sálem, koberec mě vzal s sebou, až mi nakonec ocelový nábytek ohlásil: teď stojí Oskar před psacím stolem šéfa, kolik metráků asi váží? Zvedl jsem své modré oči, hledal jsem šéfa za nekonečně prázdnou dubovou plochou a nalezl jsem – v pojízdné židli, která se jako u zubaře dala vyšroubovat nahoru a otáčet – svého ochrnutého, jen očima a špičkami prstů ještě žijícího přítele a mistra Bebru.
Ach ano, ještě jeho hlas tu byl! Z Bebry to promluvilo: „Tak se lidé zase shledávají, pane Matzerathe. Neřekl jsem už dávno před léty, kdy vám ještě bylo milejší čelit tomuto světu jako tříletý: lidé jako my se sobě nemohou ztratit?! – Musím nicméně s politováním konstatovat, že jste zatím nerozumně a nepříznivě změnil své proporce. Neměřil jste svého času rovných čtyřiadevadesát centimetrů?“
Přikývl jsem a měl jsem slzy na krajíčku. Na stěně za stejnoměrně bzučícím, elektricky poháněným pojízdným křeslem mistrovým viselo jako jediná obrazová výzdoba barokně zarámované poprsí mé Roswithy, ( byla Oskarovou somnambulní milenkou – pozn. KL),velké Raguny, v životní velikosti. Aniž sledoval můj pohled, znaje však cíl mého pohledu, pronesl Bebra takřka nehnutými ústy: „Ach ano, dobrá Roswitha! Zdalipak by se jí líbil nový Oskar? Asi sotva. Ona měla náklonnost k jinému Oskarovi, tříletému, buclatému a přece řádně láskou posedlému Oskarovi. Zbožňovala ho, jak mi spíš zvěstovala než doznala. On však jí jednoho dne odmítl přinést kávu, a tak si pro ni šla sama a přišla při tom o život. To není, pokud vím, jediná vražda, jíž se dopustil onen buclatý Oskar. Nebylo to tak, že i svou ubohou maminku dobubnoval do hrobu?“
Přikývl jsem, mohl jsem bohudíky plakat, a upíral jsem dále oči k Roswitě. A již se Bebra rozmáchl k další ráně: „A jak to bylo s oním poštovním úředníkem, jehož Oskar rád nazýval svým domnělým otcem? – Vydal ho na pospas katům. Ti mu střelili do prsou. Snad byste mě mohl, pane Oskare Matzerathe, který se odvažujete vystupovat v nové podobě, informovat o tom, co se stalo s druhým domnělým otcem tříletého plechového bubeníka, s koloniálním obchodníkem Matzerathem?“ Tu jsem doznal i tuto vraždu, přiznal jsem, že jsem se osvobodil od Matzeratha, vylíčil jsem jeho smrt udušením, kterou jsem přivodil, neschovával jsem se už za ruský samopal, ale řekl jsem: „Já jsem to byl, mistře Bebro. Udělal jsem to, i tamto jsem udělal, tuto smrt jsem způsobil a ani na tamté smrti nejsem bez viny – smilování!“
/…/
Koberec za mnou přinesl zelenou pulovrovou dívku. Držela v ruce desky, rozevřela je na dubové desce, která spočívala na spleti ocelových trubek asi tak ve výši mé klíční kosti a nedovolovala mi zahlédnout, co vlastně ta pulovrová dívka rozevřela. Podala mi plnicí pero: svým podpisem jsem si měl vykoupit Bebrovo smilování.
Přesto jsem se odvážil otázky směrem k pojízdnému křeslu. Bylo mi zatěžko naslepo přičinit svou signaturu na místo, které mi označil nalakovaný nehet.
„To je pracovní smlouva,“ oznámil mi Bebra. Vyžaduje vaše plné jméno. Napište Oskar Matzerath, abychom věděli, s kým máme co dělat.“
Ihned poté, co jsem podepsal, zpětinásobil se hukot elektromotoru, odtrhl jsem oči do plnicího pera a stačil jsem už jen zahlédnout, jak se rychle pojízdná židle za jízdy zmenšuje, skládá, mizí po parketách v postranních dveřích.
Leckdo by si snad mohl myslet, že ta smlouva ve dvojím provedení, kterou jsem dvakrát podepsal, vykoupila mou duši anebo zavazovala Oskara ke strašlivým zločinům. Nic takového! Když jsem pak v předpokoji s pomocí doktora Dösche studoval smlouvu, pochopil jsem rychle a bez námahy, že Oskarovým úkolem je toliko vystupovat sám s plechovým bubínkem před obecenstvem, že jsem měl bubnovat tak, jak jsem bubnovával jako tříletý a potom jednou ve Schmuhově Cibulovém sklípku. Koncertní agentura se zavazovala, že bude připravovat mé turné, že nejdříve udeří na reklamní buben, než se svým plechem vystoupí „Oskar bubeník“.
Oskarův pohled na svět bývá označován za pohled ze „žabí perspektivy“. Proč si jej Oskar zvolil, co takový pohled znamená a co z něj vyplývá? Ukázka nám poskytuje některé odpovědi, klade však i další otázky. Na první pohled to vypadá, že Oskar se zákazem svého růstu snaží něco důležitého pochopit, něco životně důležitého řešit: otázku zla, které napáchal, a otázku trestu, který by si zasloužil. Prostředí, kde se s tím svěřuje, a člověk, kterému se svěřuje, však jeho očekávání nemohou v žádném případě splnit. O slitování prosí marně. Svou minulost navíc líčí chaoticky, přiznává se ke zločinům, které nespáchal, naopak pomíjí své skutečné viny. Má sklon k povrchně metonymickému vyjadřování, vzhledem k jeho malé postavě ho více než lidé vyšší než on zajímají věci při zemi, jejichž pojmenování mu vlastně slouží k přejmenování lidí: psací stroj, koberec, nábytek, pulovr, pojízdné křeslo. Hlas mistra Bebry vychází z jakéhosi uvnitř skrytého „to“. O sobě mluví v první i ve třetí osobě. Jeho „zpověď“ má jen dva výsledky: Dozví se, že neměl povyrůst a že jeho naděje pro budoucností spočívá v bubnování na nějakém turné.
Oskarův pohled na svět i na sebe poukazuje na důležité téma vnímání prostoru, ve kterém se odehrává životní příběh člověka. Kde se v něm vlastně nachází, odkud se na svět dívá, co odtud může vidět a jaké to má pro něho i pro ostatní lidi důsledky?
Všechny naše aktivity se odehrávají v čase a prostoru. Sám člověk zaujímá jeho část. Žijeme ve světě. V češtině toto slovo patrně souvisí se „světlem, řecké „kosmos“ znamená též krásu, řád, latinské „mundus“ lze přeložit jako „čistý, anglické „world“ označuje současně lidský věk či pokolení.
Člověk, který na rozdíl od zvířat chodí vzpřímen, dává velký význam pojmům „nahoře“ a „dole“, často v metaforickém smyslu, kdy neznamenají jen umístění v prostoru. Metafora je nejjvhodnějším prostředkem jak nahlížet pod povrch skutečnosti, jak odhalovat skryté souvislosti. Tak rozlišujeme např. nízké úmysly a vysoké cíle. Staré řecké mýty umístily bohy nahoru, na horu Olymp, kdežto smrt dlela pod zemí v nehybnosti.
Středem svého světa jsem já sám. Filosof Hérakleitos však svým výrokem, že „spící mají svůj svět“, kdežto „bdící mají svět společný“ poukázal na existenci a důležitost objektivního pohledu na skutečnost. S pohybem ve světě pak souvisí i rozlišování toho, co je „před námi“ a co je „za námi“. To první tvoří prostor. Zásluhou Eukleida, Descarta a Newtona (jehož pojetí ale zpochybňoval I. Kant) vznikl trojrozměrný prostor geometrie. Ten se ale neorientuje podle našeho těla. Jde o prostor absolutní, ke kterému můžeme přistupovat buď k jako ryze abstraktnímu, matematickému (vycházejícímu z eukleidovské geometrie), nebo jako k místu, kde se odehrávají sledované a sledovatelné procesy. Existuje sám o sobě a každý objekt v něm má své souřadnice. Jeho umístění je objektivním faktem.
Tradiční kosmologii zpochybnil Mikuláš Kusánský (1401 – 1464). Ta privilegovala „nadlunární“ sféru, sféru „podlunární“ pokládala za nedokonalou. Kusánus ale privilegoval právě ji. Universum podle něho vzniklo „smrštěním nekonečna“. Nemá proto střed (ten může být všude), jeho hranice není naopak nikde. Neexistuje ani „nahoře“ a „dole“. Člověk v něm existuje jako „malý bůh“ („deus parvus“). Nejde ale ještě o novověký nekonečný vesmír. Novověká věda totiž vlivem Descartovým ztotožnila reálný prostor s klasickým eukleidovským geometrickým prostorem.
Jak tohle souvisí s Oskarovým pohledem na svět? Je zapotřebí se zabývat v této souvislosti problematikou prostoru? Komenský (později na něho navazuje K. Kosík) nahrazuje karteziánský, Bohem ustanovený dualismus triadismem. Do „hry“ vstupuje vychovatelný člověk. Jeho rozum je trojjediný: technický, morální a poetický. Žádný není nadřazen těm dalším, všechny tři musí vést neustálý dialog. Teprve potom se člověk stává rozumným. Pietas (tak je nazván poetický rozum) znamená v češtině zbožnost. Nejde o nějaké pánbíčkářství, jak si někteří lidé myslí, jde obecně o respekt a úctu člověka k tomu, co je předpokladem jeho života, čemu za svůj život vděčí – o respekt a úctu k „bytí“, světu, absolutnu. M. Heidegger říká, že posláním filosofie (v konečném smyslu nedosažitelným) je splynutí s absolutnem. Španělská filosofka María Zambranová rozlišuje dvojí přístup k poznání: filosofický, který spočívá v tázání a v mysli člověka vyvolává chaos a nejistotu, a poetický, reprezentovaný poetickým jazykem (typickým prostředkem je metafora), jenž spočívá v odpovědích na položené otázky. Poetické poznání nás s univerzem spojuje, participujeme na něm, nejsme od něj odděleni. Poetický rozum je vitální, zprostředkující, vede nás k postižení podstaty věcí. Činí slovo zvláštní, jedinečnou a nenahraditelnou formou bytí člověka. Je také výrazem nenásilného postoje k životu, ukazuje, že naše možnosti obsáhnout celou realitu, jež nás obklopuje, jsou omezené a že toto omezení uznáváme.
Oskar se z tohoto hlediska jeví jako bytost zcela apoetická. Není ani dítětem, ani dospělým. Poetického pohledu na svět není schopen. K uspořádání chaosu je zapotřebí nadhledu, který umožňuje hledat podstatu věcí. Nadhled je důležitým faktorem psychologickým. Dokáže vidět skutečnost z různých úhlů pohledu, odlehčuje i složité situace, v nich jsme se ocitli, obnovuje naši duševní rovnováhu, činí náš pohled na danou situaci objektivnějším a naše chování rozhodnějším. Tohle všechno si Oskar svým rozhodnutím znemožnil. Důsledky pak dokládá jeho životní příběh, včetně způsobu, jakým jej vypráví. Plechový bubínek se stává jeho metonymickým označením, je i názvem románu, současně však také metaforou postihující život člověka zbaveného poetického rozumu. Oskar je dítětem, které neklade otázky nedospělého člověka, nečeká a nemůže čekat odpovědi, na jejichž základě by dospěl. A nedává tak ani otázky a odpovědi dospělých.
V rámci literární historie se nabízí jeho srovnání s Dorianem Grayem. Oba usilovali o nemožné: nějak uskutečnit v přirozeném světě individuálně či kolektivně vytvořenou ideu. Chtěli být jejím obrazem, chtěli žít mimo čas. Tím si ale znemožnili být „v obraze“ idejí, chápat jejich smysl v pozemském lidském životě. Protože být „obrazem“ je nehybný stav, „být v obraze“ je dynamický, dialogický proces.
Jaký je tedy život člověka? V čem spočívá jeho smysl? Jak jej chce prožít?
17 komentářů:
"To první tvoří prostor. Zásluhou Eukleida, Descarta a Newtona (jehož pojetí ale zpochybňoval I. Kant) vznikl trojrozměrný prostor geometrie. Ten se ale neorientuje podle našeho těla. Jde o prostor absolutní, ke kterému můžeme přistupovat buď k jako ryze abstraktnímu, matematickému (vycházejícímu z eukleidovské geometrie), nebo jako k místu, kde se odehrávají sledované a sledovatelné procesy. Existuje sám o sobě a každý objekt v něm má své souřadnice. Jeho umístění je objektivním faktem."
Velmi primitivní představa. Trojrozměrný Eukleidův prostor nevznikl ničí zásluhou. To je jako bychom tvrdili, že čtyřrozměrný vznikl zásluhou Lorentze, pětirozměrný zásluhou Wittena a ten s rozměrem 123456 zásluhou Lippmanna. Typicky humanitní vnímání poznání, které nemá s podstatou vůbec nic společného. Orientace prostoru je dána územ. Souřadnicový systém je dán územ. Pokud se v trojrozměrném prostoru odehrávají procesy, již nejde o matematický prostor, nebo není trojrozměrný. Čas je pojem, který matematika nezná a dokáže jej modelovat "jen" další dimenzí - pokud vím. Resp. asi by se našly i jiné modely času, ale rozhodně k tomu nestačí trojrozměrný Eukleidův prostor. Umístění objektu v prostoru pochopitelně právě vůbec není objektivním faktem, to si pan Lippmann zase plete. Je dáno volbou souřadnicového systému. Pan Lippmann zase ukazuje, že se vyjma jednoduchého filosofování téměř ničem dalším už neorientuje a plácá.
"Nejde ale ještě o novověký nekonečný vesmír. Novověká věda totiž vlivem Descartovým ztotožnila reálný prostor s klasickým eukleidovským geometrickým prostorem."
Novověký vesmír je nekonečný? A co to znamená, že je nekonečný? A novověká věda, že ztotožnila reálný prostor s klasickým Eukleidovským geometrickým prostorem? No, tak předně, reálný prostor a Eukleidovský prostor v matematice nejsou totéž. Reálným prostorem je někdy nazýván vektorový (též lineární) prostor. K tomu, aby byl tento Eukleidův, je třeba, aby byl unitární (prehilbertovský), tj. musel by na něm být zadefinován skalární součin, byť nemusí být úplný. To by pak byl Hilbertův. Ale i pokud pan Lippmann chce novověké vědě vnutit Eukleidův prostor, tak je dost mimo. Právě novověká věda je přímo ztělesněním odklonu původních triviálních představ o světe a přechází k prostorům složitějším, zejména k Riemannovu který využívá zejména moderní fyzika. Ale užívají se pochopitelně i další geometrie a mnoho dalších typů prostorů s naprosto odlišnými vlastnostmi - třeba ve funkcionální analýze. Pan Lippmann zase jen produkuje další jednoduchá klišé s cílem úplně stejným, jakým čtenáře oblažuje pravidelně. Někdo prostě ten svět zkoumá, dává si tu práci, aby skutečně poznával to, jak funguje, vytváří modely, které vysvětlují pozorované chování a někdo je odkázán jen interpretovat svá pozorování toho, co ti ostatní dělají, byť to často vypadá jako když křovák pozoruje operátora jaderného reaktoru.
Pane Doležele, opravdu neumíte diskutovat bez urážek a znevažování? Zkuste to, prosím! Děkuji!
"PP" se svými nenávistnými výkřiky marně snaží ovlivnit diskusi na ČŠ. Normálním čtenářům se za vizuální smog v rubrice "Diskuse" omlouvám a připomínám, že nerušeně lze diskusi sledovat pod texty či v rubrice "Komentáře" v horní liště. Děkuji!
Pane Komárku, vždyť panu Doleželovi vůbec o nic jiného než o urážení nejde. Cosi si rychle nastudoval (mohl bych přirozeně udělat totéž), hází jmény a pojmy, aniž cokoli vysvětlí ve vztahu k vlastnímu tématu článku, o zobecňování dílčích poznatků nemá potuchy a zcela pomine, o čem vlastně článek je.
Klidně napíše: "Umístění objektu v prostoru pochopitelně právě vůbec není objektivním faktem, to si pan Lippmann zase plete. Je dáno volbou souřadnicového systému." Přitom já jsem napsal, že "každý objekt má své souřadnice" a teprve v této souvislosti mluvím o "objektivním faktu". O Descartově ztotožnění reálného prostoru s eukleidovským geometrickým prostorem zase mluvím ve srovnání s pojetí Mikuláše Kusánského. Samozřejmě vycházím vždy důsledně z odborné literatury vysokoškolských matematiků. Některá jména jsem už dříve uvedl. Nemá ale smysl cokoli dále vysvětlovat. O to tady přece nejde. Osobní potřeby pana Doležela uspokojovat nemohu, jejich důvod totiž neznám.
To je zde moje poslední reakce na nutkavou potřebu pana Doležela mě urážet. On si snad skutečně myslí, že to beru vážně.
Pavel Doležel: Někdo prostě ten svět zkoumá, dává si tu práci, aby skutečně poznával to, jak funguje
Cesty zkoumání světa jsou různorodé. Jednou z nich je psaní a čtení knih.
Například literární zkoumání vnímání a prožívání prostoru je dost zajímavá věc a nemusí se to ani, pokud to člověku nevyhovuje, provádět nějak složitě.
Zkuste si, pane Doležele, prožitkem a reflexí tohoto svého prožitku uvědomit, jak funguje svět ohledně „vnímání prostoru, ve kterém se odehrává životní příběh člověka“, srovnáním dvou textů:
První text
koberec plynul světlým sálem, koberec mě vzal s sebou, až mi nakonec ocelový nábytek ohlásil: teď stojí Oskar před psacím stolem šéfa, kolik metráků asi váží? Zvedl jsem své modré oči, hledal jsem šéfa za nekonečně prázdnou dubovou plochou a nalezl jsem – v pojízdné židli, která se jako u zubaře dala vyšroubovat nahoru a otáčet (…) Přesto jsem se odvážil otázky směrem k pojízdnému křeslu
Druhý text
Skákal pes přes oves, přes zelenou louku
Můžete při tomto svém zkoumání světa případně využít některých podnětů pana Lippmanna:
Člověk… dává velký význam pojmům „nahoře“ a „dole“
Nadhled je důležitým faktorem psychologickým
Plechový bubínek se stává… metaforou postihující život člověka zbaveného poetického rozumu
A dejte si, pane Doležele, záležet, jinak to nemá cenu!
Prosím, tak už dost znevažování pana Doležela! Je to sice jen ekonom, ale jeho znalosti pedagogiky, psychologie, literaury, sociologie, amtrologie, genetiky, filozofie a dalších věd jsou ohromující. Nikdy se nemýlí, to prosím berte jako fakt. A ještě vám opraví pravopisné chyby a diagnostikuje váš intelekt a psychické poruchy. Jen tak, jako bonus.
Kde k takovým skvělým znalostem přišel? Někomu by to přišlo neuvěřitelné, dostat se na ekonomickou špičku oboru (samozřejě s top levelem matematiky) a ještě mít čas zabývat se ostatními vědami, ale je pro to jasné vysvětlení. A pochází od pana Doležela samého, jeho genetických vývodů, které tady na České škole laskavě uveřejňuje. Já, protože nedosahuji takových odborných výšek, to řeknu lapidárně: nekomu je dáno, jinému ne. A pan Doležel dostal přehršel, samozřejmě geneticky. To, co jiný studuje s pokorou léta, na to mu stačí dva tři články. Jeho geny to zpracují a je to! Samozřejmě ne softskilly, těmi opovrhuje. A s jeho názorem se pak nediskutuje, pokud ano, oponent si zaslouží jen jediné: jeho skvěle propracované urážky. A ani v nich se nikdy nezmýlí.
Upřímně: jedině pan Doležel dává názvu Česká škola smysl. Kdo by si myslel, že je to web o českém školství, ten se mýlí. Čtenář zde totiž dostává "českou" školu přímo od pana Doležela a je jedno, o čem je řeč, neboť se můžeme spolehnout na to, že jeho příspěvky budou rozsáhlé, odborné, neomylné a tolik, tolik prodchnuté jeho lidstvím, že se srdéčko čtenáře až zatetelí. Navrhuji udělat sbírku a vydat všechny jeho příspěvky jako sebrané spisy. Jiří Doležel je moderní Aristoteles a já se jen divím, že je známý sotva několika desítkám lidí, z nichž téměř všichni o něm smýšlejí jako o sebestředném a arogantním nafoukanci. Nesouhlasím, to si nezaslouží, protože takto on projevuje svpu ryzí genialitu. A jelikož je geneticky daná, tak za to ani nemůže.
"Prosím, tak už dost znevažování pana Doležela! Je to sice jen ekonom, ale jeho znalosti pedagogiky, psychologie, literaury, sociologie, amtrologie, genetiky, filozofie a dalších věd jsou ohromující. Nikdy se nemýlí, to prosím berte jako fakt. A ještě vám opraví pravopisné chyby a diagnostikuje váš intelekt a psychické poruchy. Jen tak, jako bonus."
Prosím, tak už dost znevažování pana Čapka! Je to sice jen rodinkář, ale jeho znalosti zeměpisu, dějepisu, matematiky a dalších vyučovacích předmětů jsou ohromující. Nikdy se nemýlí, to prosím berte jako fakt. A ještě vás upozorní na špatnou češtinářskou písemku a diagnostikuje váše schopnosti vyučovat ve fyzice difúzi, jen tak, jako bonus.
A stačí, děkuji!
Chci ještě dodat, že srovnání s "křováky", kterým má být zvýrazněna moje "kognitivní ochablost", není trapným pokusem urazit mě, uráží ale ve skutečnosti zmíněné etnikum, mimochodem velmi pozoruhodné. Nic proti němu nemám, vážím si ho. Samozřejmě dokud by mi jeho příslušníci nevnucovali v "mé" domovině svou kulturu. Což ovšem nehrozí. To naopak tak nekriticky velebená "naše" kultura (euroamerická) už toho napáchala více než dost. I o tom je Grassův román. Určen k ponaučení.
Diskuse je opět velmi významně cenzurována. A to vysoce nad rámec snahy o dodržování pravidel diskuse.
"Zkuste si, pane Doležele, prožitkem a reflexí tohoto svého prožitku uvědomit, jak funguje svět ohledně „vnímání prostoru, ve kterém se odehrává životní příběh člověka“, srovnáním dvou textů:"
Děkuji, pane Lukáši. Prožil jsem hluboce, reflektoval jsem zásadně a uvědomil jsem si, jak to funguje.
A dal jsem si opravdu záležet.
V tom, jaká pravidla má smysl v diskusi dodržovat, se neshodneme, pane Doležele. To víme dlouho. Naštěstí o podobě diskuse na ČŠ rozhoduji já "diskusi o diskusi" s Vámi rozvíjet nebudu. Děkuji!
"Chci ještě dodat, že srovnání s "křováky", kterým má být zvýrazněna moje "kognitivní ochablost", není trapným pokusem urazit mě, uráží ale ve skutečnosti zmíněné etnikum, mimochodem velmi pozoruhodné."
Křováci jsou etnikum? To si rád nechám vysvětlit.
O pokus někoho urazit nešlo. Jedná se o přirovnání.
"Nic proti němu nemám, vážím si ho. Samozřejmě dokud by mi jeho příslušníci nevnucovali v "mé" domovině svou kulturu. Což ovšem nehrozí. To naopak tak nekriticky velebená "naše" kultura (euroamerická) už toho napáchala více než dost. I o tom je Grassův román. Určen k ponaučení."
On někdo nekriticky velebí "naši" kulturu? Kdo? Že kdejaké prase je ochotné vražidt lidi, když mu to hodí prachy, neznamená, že jde o projev "naší" kultury. To je naopak projev její slabosti, že toto dovolí. Vždy se najde dost hlupáků, kteří budou pod rouškou falešné pravdy a lásky propagovat nejrůznější humanitární bombardování. Milion chvilek pro demokracii na ně.
Panel Doležele, opravdu s Vámi nebudu diskutovat o pravidlech této diskuse. A opravdu tady ten urážlivý osobní agresivní tón pokračovat nebude. To je vše. Děkuji!
Pane Doležele...
Určeno všem případným čtenářům.
Fakt: Křováci jsou velice staré etnikum, správný pravopis je "Křováci".
Názor: Projevem "naší" kultury jsou i její špatné stránky, protože kultura je všechno, co lidské ruce a lidská mysl učiní, prakticky vykoná. Konkrétnost je dialektická. Günter Grass se zabývá právě tím. Prostřednictvím příběhu, v němž jsou obrazně skryty hlubší příčiny nebezpečných omylů, jichž jsme se dopustili (třeba v dobré víře) a často bez ponaučení dále dopouštíme. Právě proto je důležitý "poetický (metaforický) rozum". Vidí pod povrch.
Děkuji, pane Lukáši… A dal jsem si opravdu záležet.
Dobrý, šikovnej kluk!
Okomentovat