Jsem velký technooptimista, ale internet se mi za ty měsíce přejedl a živý kontakt s dětmi mi sakra chyběl, říká Daniel Pražák

„Když jsem byl v primě na gymplu, tak fungovalo ICQ, když jsem byl v sextě, septimě, začal se tady objevovat Facebook, internetová komunikace se mi zdála přirozená, opravdu jsem si myslel, že do určité míry živé kontakty nahrazuje, s některými lidmi mi stačí se vidět online… A najednou přijde nucená izolace a člověk zjistí, že to má obří limity. Nebýt ve třídě byla pro mě opravdová frustrace. I když jsme se s dětmi vídali přes Google Meet. Nebylo to ono,“ říká v rozhovoru pro Deník N učitel Daniel Pražák. 

Daniel Pražák (facebook.com)

 V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Možná je to i zpětný náraz toho počátečního předávkování. Navíc učit  chodí asi jiný typ lidí než ten, který by chtěl vysedávat u obrazovky… 

Jsou dva základní typy učitelů, paidotrop a logotrop. Paidotrop je ten,  kdo je orientovaný na děti, zaměřený na vztahy a komunikaci, logotrop  je spíš odborník, specialista, pro kterého je klíčový jeho předmět. Můj  kamarád je logotrop a ničilo ho to dost podobně, ta izolace a skoro úplná  závislost komunikace na technologiích.   

V progresivní pedagogice se teď hodně řeší wellbeing neboli pohoda dětí, tak si to tedy překládám já. Neměl být na začátku koronakrize wellbeing dětí důležitější než učení?  

Asi hraje roli to, že učitel má hluboce zakódováno, že má zodpovědnost za výuku, že to z něj nikdo nesejme, a tu zodpovědnost si překládáme jako nutnost děti toho co nejvíc „naučit“. Musíme to udělat my. Když teď vypneme, kdo to za nás udělá? Navíc v krizové situaci se člověk upíná k tomu, že může něco konkrétního dělat, to je prokázané výzkumy. Řešit jasně ohraničený problém pomáhá snížit strach a nejistotu, co bude, bylo to něco jako forma terapie. Asi jsme to brali tak, že tím, že se do toho vrhneme, přispíváme taky nějak k řešení, stejně jako lidi, co byli v první linii. Moje sestra studuje na záchranáře a byla povolaná na COVID oddělení. Můj spolužák, který pracuje v nemocnici, totéž. A člověk si říkal: „A jak já přispívám?“ Byla taková atmosféra, že všichni musejí něco dělat. 

Nicméně, myslím, že naše škola to podchytila docela rychle. Ne hned, ale docela brzy jsme pomocí dotazníků zjišťovali, jak na tom rodiny jsou, jaká tam panuje nálada. Myslím ostatně, že kromě digitálních kompetencí koronakrize vykopla i tohle téma, wellbeing. Víc a víc se podle mě v diskuzích teď řeší, že je zodpovědností učitelů nepřehlcovat děti učivem. 

Celý rozhovor naleznete zde