Petr Honzejk: Bourání pomníků je zoufalá střelba do oživlých duchů minulosti

„Jsou období, kdy se kolem soch a pomníků chodí netečně asi jako kolem obecní pumpy, ze které už léta neteče voda. Většině lidí je úplně jedno, kdo ti kamenní strejcové a tety byli. A pak se to najednou zlomí: debatuje se, boří se, sochy se přesouvají do muzeí, pomníky se doplňují vysvětlujícími tabulkami. Přesně to se děje nyní. Máme tu odstraňování sochy maršála Koněva, spory kolem vztyčování mariánského sloupu, na Západě vidíme svrhávání pomníků lidí, kteří si ve své době zadali s otrokářstvím. O čem to svědčí? Proč se to děje zrovna teď? A není to nebezpečné?,“ píše Petr Honzejk v Hospodářských novinách.

Petr Honzejk (twitter.com)

Honzejk také píše: 

Samozřejmě je tu značné riziko, že se to přežene a z odstraňování pomníků "rasistů" se stane fanatismus, který zabrání realisticky zhodnotit širší souvislosti dějin. Z perspektivy středoevropského liberála je poškozování soch Kryštofa Kolumba v USA nebo sprejování na sochu Winstona Churchilla v Praze opravdu bláznivé. Je také nebetyčný rozdíl mezi situací, kdy je pomník totalitního maršála odstraněn z rozhodnutí demokraticky zvoleného zastupitelstva a kdy dav svrhává sochy živelně. Tak jako ve všem i zde je dobré najít míru. Proto je nutné varovat před vypínáním kritického rozumu, neboť rčení o dláždění cesty do pekel dobrými úmysly může nakonec platit i zde...

Otázkou je, proč se všechno vzrušení kolem pomníků odehrává zrovna teď. Vysvětlení může být v tom, že se nahromadila energie a světem se šíří cosi jako příčná vlna (termín filozofa Stanislava Komárka). Společnosti si radikálním a možná ne úplně šťastným způsobem znovu ujasňují, kdo vlastně jsou a na čem jim záleží. Ovšem možná je za zostřeným pohledem do minulosti ještě něco jiného: pocit marnosti z malosti a upachtěnosti doby současné. Vždyť napadá vás někdo, kdo by, krom Václava Havla, za posledních třicet let u nás zasloužil pomník? Děje se někde něco velkého, na co bychom měli být pyšní, s čím bychom se mohli identifikovat? Jak u nás, tak ve světě? Ne. Spíše bloudíme, a tak hledáme v minulosti body, ke kterým bychom se mohli vztáhnou jako k něčemu, co má smysl. Emocemi nabité odstraňování pomníků tak může být i projevem toho, že nyní nemáme komu nebo čemu pomníky stavět.


Celý text naleznete zde