Zdeněk Hromádka, Jana Kubrická: Učitel jako tvůrce výukových materiálů

V tomto článku se zaměříme na specifickou oblast tvorby v oblasti vyučování. Vycházíme tedy z pojetí učitele jako autonomního tvůrce výuky, ostatně profesionální povaha učitelské práce straní spíš roli autora než zprostředkovatele (ačkoli v dobré praxi se tyto dvě role spíše doplňují, než vylučují). Pakliže hovoříme o osvobození od autority učebnic, nemíníme tím, že by snad učebnice byly nadbytečnými vyučovacími prostředky. Domníváme se však, že k profesionální „dospělosti“ učitele patří víc „didaktická tvorba“ než jen důvěřivé následování metodik jiných tvůrců.

Autonomie se může projevit v široké oblasti činností souvisejících s přípravou na vyučování, jakými jsou například: příprava prezentací, testů, demonstračních experimentů, příprava individualizovaných nebo skupinových činností žáků, pracovních listů nebo výukových materiálů apod. Je spojená s jistým druhem entuziasmu a angažovanosti sebevědomého učitele, který důvěřuje svým schopnostem. Ovšem rozhodnutí vymanit se z autority učebnic by nemělo být položeno pouze na smělosti či drzosti učitele. Učitel, který se rozhodne vzít vyučování v tomto smyslu „do vlastních rukou“, by měl být především skvěle zorientován ve svém oboru a mít přístup k rozmanitým a spolehlivým informačním zdrojům.

My jsme se v rámci našeho článku zaměřili na specifické pojetí přípravy výukových materiálů. Naše pojetí, které nabízíme jako inspiraci, vzešlo z osobní dlouhodobé zkušenosti z příprav studijních materiálů. Vychází z koncepce „vrstev“ poznání. Tedy jakési struktury v úrovni poznání, kterou předkládáme žákům. Hlavním požadavkem je to, že i málo úspěšní žáci by měli mít o probíraném jevu alespoň základní představu, která by byla správná, a naopak zvídaví žáci by měli mít dostatek příležitosti k prohloubení učiva nad požadovanou úroveň.

Úplně nejlepší by bylo, kdyby po absolvování školy všichni uměli všechno dobře a trvale. Toho ovšem jistě není možné dosáhnout. Komenského ideál „naučit všechny všemu“ se dal pochopit v kontextu úrovně poznání Evropy sedmnáctého století, ale dnes, kdy si každý obor lidského poznání vyžaduje mimořádně náročné expertní vědění a nenechává mnoho prostoru pro podobnou úroveň expertního vědění v jiném oboru, musíme na tento ideál do jisté míry rezignovat. Slavný rozpor mezi Komenského pojetím vzdělávání, které se zjednodušeně řečeno opírá o úsilí „uchopit vše“, a pojetí Johna Deweye, které se zaměřuje na měnící se svět a pragmaticky se opírá především o cíle, které si vyžadují základní životní potřeby člověka (srv. Vyskočilová, Dvořák In Kalhous, Obst 2009 s. 19–21) se v jistém smyslu stále promítá do aktuální problematiky školy.

Je jistě pozitivní, že se žáci učí mnoho věcí, které mohou uplatnit v profesním, rodinném, občanském či osobním životě, ale současně je smysluplné obhajovat takový obsah učiva, který sice postrádá možnosti přímých praktických aplikací, ale odvolává se na hodnoty, které představuje „dobré vzdělání“, tedy dosažení určitého stupně poznání důležitých aspektů historie, kultury, přírody, myšlení apod. Ovšem smysluplnost poznávání jakéhokoli druhu se podle nás ukáže především v jeho trvalosti. Jaké například měly smysl jedničky z přírodopisu u absolventa školy, který si v dospělém věku nepamatuje prakticky nic z toho, za co jedničky kdysi obdržel? Jistě, jedničky pro něj byly užitečné z mnoha ryze praktických důvodů, ale při požadování jejich hlubšího zdůvodnění se může zdát úsilí vynaložené na jejich dosažení poněkud marné a zbytečné. Zejména pakliže se ukáže, že například vysokoškolsky vzdělaný člověk často nezná ani úplný základ z poznatků oborů, kterými se v rámci své profese přímo nezabývá.

My samozřejmě neznáme spolehlivý recept na to, jak učinit vědomosti trvalými. Ale uvědomovat si tento problém je jedním z důležitých momentů před přípravou vlastních výukových materiálů.


Celý text naleznete zde