Anna Hogenová: Učitel probouzí dítě k sobě samému a k poznávání. Nemůže žáka konstruovat.

„Dnešní svět není laskavý a člověk je plný úzkosti. Je to svět nutící člověka k výkonu, asertivitě, prosazení. Protože jako by existoval jen ten, kdo vykoná něco, čím se zviditelní. Jinak je člověk neviditelný, a nepožívá úcty. Žije, chodí, ale nikdo ho nevidí, a to ho trápí. Takto se cítí spousta dnešních důchodců. Viděni jsou ti, u kterých se koncentruje síla a moc,“ říká v rozhovoru pro Lidové noviny pedagožka a filosofka Anna Hogenová.

Anna Hogenová (repro ČT)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Kdy to začalo? 

Začíná to s Descartem, s tím, že pravda se u něj stala tím, co je jasné a ohraničené, jen to může být předmětem vědy. Svět se tak převádí na technické, měřitelné procesy a jen v těch se poznává. A zároveň se jistota klade do subjektu – cogito, ergo sum – jinak je vše nejisté. Postupně se tak dospělo k vyhrocenému individualismu, egocentrismu dnešní doby.

Jak se to promítá do vzdělávání? 

Víte, největší chybou u vzdělance je takzvaná hybris. Hybris je pýcha na to, co znám. A taková pýcha vzniká vždy u člověka, který má takzvané mnohovědění, mnoho toho ví. Zkrátka ať začnete mluvit o čemkoli, takový člověk vám do toho hned vsune něco, co je znakem, že on zná a ví. Pozor na takové lidi. K nim vztahoval starý Hérakleitos ten pojem hybris. Je to nebezpečnější než požár, říkal.

Jak byste pojmenovala podstatu pravého vzdělání? 

Nemůže být založeno na mnohovědění, musí jít o hloubení duše každého dítěte. Děje se to bytostným rozhovorem. Učitel probouzí dítě k sobě samému a k poznávání. Nemůže žáka konstruovat.

A žádoucí výsledek? 

Schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného. To je ale to nejtěžší. Aby tohle člověk uměl, musí se dívat z výšky. Takový člověk musí znát celky bez okrajů. Hned to vysvětlím. Běžný člověk zná celky s okraji, to jsou předměty. Předmět, to je něco, co je vmeteno před nás, a my to popisujeme. Toto popisování se děje vědeckými metodami. Jenže v myšlení a životě existují entity, které nemají okraje. Postihnout tyto entity vzděláváním je nejdůležitější. Patří sem třeba spravedlnost, pravda, dobro, krása… Spravedlnost není předmět, já ji nepoznávám pouhým popisem, ale v napětí bytostného tázání. To je Patočkova myšlenka, Heideggerova myšlenka, přichází přes Platóna, Augustina a Kanta až do té fenomenologie, která je mou láskou.


Celý rozhovor naleznete zde