Zdeněk Hromádka: Fyzika v příbězích

Využívání příběhů ve vyučování můžeme samozřejmě očekávat především na úrovni předškolního vzdělávání nebo na prvním stupni základní školy. Jsem ovšem přesvědčen, že se dá efektivně využívat i na vyšších stupních vzdělávání. Samozřejmě těžko můžeme postavit vyučování na druhém stupni základní školy výhradně na příbězích. Ale jakkoli vyprávění příběhů nebude dominovat mezi využívanými metodami výuky, má mezi nimi své místo. Okořenit čas od času vyučování příběhem může být osvěžujícím zážitkem. Žáci, kteří mají tendenci vše, co se naučili, rychle zapomenut, si často vzpomenou právě na vědomost, která byla důležitou součástí příběhu. Alespoň taková je má zkušenost.

Nádherným příkladem příběhu, který má potenciál vzdělat posluchače v oblasti přírodních věd je legenda o Archimédovi, který si vzal za úkol (pod hrozbou trestu) vyřešit problém s královskou korunou. Příběh ve stručnosti vypráví o syrakuském králi, který podezíral zlatníka z podvodu. Obával se, že zhotovil královskou korunu z méně ušlechtilého kovu než ze zlata a pouze ji pozlatil (nebo něco ke zlatu přimíchal). Archimédes, aniž by korunu poškodil, přišel na to, že koruna má menší hustotu než zlato. Hustotu materiálu určil tak, že změřil hmotnost koruny a pak její objem pomocí vytlačené kapaliny při ponoření koruny do nádoby plné vody. Heuréka! Příběh je to z didaktického hlediska skvělý. Posluchač má obavy o Archiméda a drží mu palce, aby problém vyřešil. A samozřejmě je motivován, aby porozuměl pointě příběhu, tedy tomu, na co vlastně Archimédes přišel a jak své poznatky manifestoval před králem.

Následující příběh je do značné míry vymyšlený, a s tímto faktem samozřejmě žáky seznamuji. Ale i fiktivní příběh je pořád příběh a může splnit svůj účel, jakkoli se může míjet s historickými fakty.

Michael pocházel z velmi chudých poměrů. Konečně se mu podařilo získat slušně placenou práci, o které snil. Přestože neměl žádné oficiální vyšší vzdělání, bylo mu umožněno dělat vědu! Zkoumal elektrické jevy s těmi největšími odborníky tehdejší doby. Mohl být tedy sám se sebou spokojený. Jenom kdyby se mu podařilo vyřešit problém elektřiny a magnetismu.

Věděl, že když do cívky pustíme elektrický proud, začne se chovat jako magnet. Elektřina a magnetismus spolu očividně souvisí. Michael se hluboce zamyslel a po chvíli se mu obličej rozzářil náhlým nápadem. Jestliže elektřina způsobuje magnetismus, neměl by také naopak magnetismus způsobovat elektřinu? Copak to nikoho před ním nenapadlo?

Pointa vyprávěných příběhů ve fyzice nemusí mít nutně narativní formu. V tomto případě je vyjádřena klasickým demonstračním pokusem pro znázornění elektromagnetické indukce, kdy mám připravený jednoduchý elektrický obvod, ve kterém je pouze ampérmetr (miliampérmetr) připojený k cívce. Pohybem silného magnetu v těsném okolí cívky (nejlépe uvnitř cívky) vyvolám (indukuji) v obvodu elektrický proud podobně jako kdysi Michael Farady. Není to sice ještě odpověď na otázku, jak přesně souvisí elektřina s magnetismem, ale je to objev, kterým se započala historie elektrotechniky a moderní výroby elektřiny.

V koncepci vyučování, které se odvíjí od vyprávěného příběhu, kde figurují skutečné historické osobnosti, by neměl být opomenut nezbytný komentář učitele-vypravěče: Příběh je (alespoň do jisté míry) zkreslený a uvedená postava (např. Isaac Newton, Blaise Pascal, Albert Einstein, Michael Faraday...) nemá kromě jména mnoho společného se skutečnou historickou osobností. Je to postava fiktivního příběhu, jehož účelem je seznámit žáky s daným fyzikálním jevem.


Celý text naleznete zde