Denise Linke: Inkluzi máme v Německu už dlouho, ale pořád se vede ta základní debata, jestli to nebrzdí zdravé děti

„Šikanovali mě hodně a nedělejte si iluze, že se to neděje všem takovým dětem. Střídala jsem kvůli tomu školy, ale nikdy to úplně nepřestalo. V té první mě mlátili a plivali na mě, v další už to bylo lepší, to se mi jen posmívali nebo mě ignorovali. Změnilo se to až v inkluzivní škole, kam jsem přestoupila ve čtrnácti. To byl úplně jiný svět a od té doby nedám na inkluzi dopustit,“ říká v rozhovoru pro časopis Respekt německá novinářka a spisovatelka Denise Linke, která žije s kombinací Aspergerova syndromu a těžké poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou (ADHD). O tom, jaké to je, napsala knihu a v předvečer Mezinárodního dne autismu přijela do Česka představit její české vydání.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

V Česku ji máme několik let, ale pořád neutuchají debaty o tom, jestli má vůbec smysl.

Nemyslete si, že v Německu je to jiné. Inkluzi na školách máme už dlouho, ale pořád se vede ta základní debata, jestli to vůbec máme dělat, jestli to nebrzdí naše zdravé děti a tak dále. Pořád dokola ty stejné argumenty lidí, kteří o tom nic nevědí. Mimochodem tohle byl vlastně důvod, proč vznikla moje kniha, která teď vyšla v češtině.

Kvůli inkluzi?

Ano. Před pár lety jsem pracovala jako externistka pro noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung a v nich vyšel článek o tom, jak je inkluze špatná. Byly tam všechny ty obvyklé nářky, že naše děti se s těmi postiženými nebudou rozvíjet. Naštvalo mě to, tak jsem se v redakci ptala, jak to vůbec mohou publikovat. To napsal člověk, který inkluzi nikdy nezažil a nikoho se zdravotním postižením nikdy neviděl. Řekla jsem jim, že chci taky něco říct, protože to znám. A redakce mě nechala napsat článek pro titulní stranu nedělní přílohy. Ještě ten večer, kdy vyšel, mi začali volat nakladatelé, jestli bych nechtěla o svých školních zkušenostech napsat knihu. A takhle vznikla.

Jaké byly vaše zkušenosti s inkluzí?

Naprosto skvělé. V Německu existují běžné školy a pak školy inkluzivní, kde jsou pohromadě děti s postižením a zdravé. Podotýkám, že já jsem šla na inkluzivní školu jako zdravé dítě, neměla jsem tehdy žádnou diagnózu. A bylo to úplně něco jiného než předtím. Do školy chodily různé děti, vozíčkáři, neslyšící, děti s autismem i úplně zdravé. A všechny si pomáhaly navzájem, staraly se o sebe. To bylo základní nastavení, atmosféra té školy. Každý dělal, co uměl, a co neuměl, v tom mu pomohli druzí a on pak zase jim. Postižení nehrálo roli, bylo to prostě nádherné.

Jak se učitelé vztahovali k vám?

Bylo jim úplně jedno, že nemám žádnou diagnózu, prostě mě respektovali, jaká jsem. Mám obrovskou citlivost na zvuky, a když jsem jim řekla, že nemůžu psát písemku s ostatními, protože mě stresuje, jak jim škrábou tužky po papíře, a nemůžu se soustředit, učitelka řekla, no jasně, můžeš si test napsat sama v jiné místnosti. Nebyla v tom žádná nedůvěra, že se chci ulít nebo podvádět. Základní postoj byl: akceptuju tvoje problémy a pomůžu ti je vyřešit, protože moje práce je udělat ti ty nejlepší možné podmínky. Po předchozích zkušenostech to byla obrovská úleva.


Celý rozhovor naleznete v týdeníku Respekt