Učitelka Adriana Kotlárová: Mezi romské priority nepatří vzdělání

„S myšlenkou, že bych chtěla učit v Chanově, jsem si pohrávala během celého bakalářského studia. Důležitým momentem v mém rozhodnutí byla přednáška Rasismus a holocaust v prvním roce magisterského studia. Můj učitel, pan doktor Charvát, vyslovil myšlenku, že by se vzdělaní Romové měli věnovat Romům a neodcházet jinam. Na jeho slova jsem si vzpomněla v konečné fázi, kdy jsem se rozhodovala, do jaké školy jako učitelka nastoupím. Měla jsem nabídku na základní školu v Bílině, v Obrnicích a právě v Chanově. Definitivně jsem se rozhodla pro Chanov při osobním setkáním s paní ředitelkou. Je to člověk na svém místě, kterého si moc vážím. Svého rozhodnutí jsem zatím nikdy nelitovala,“ říká v rozhovoru pro Deník.cz učitelka Adriana Kotlárová.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Na stránkách školy v Chanově jsem si přečetl toto: Vzhledem ke specifiku romské národnostní menšiny, odlišnému pohledu na svět a jiným životním hodnotám je nutné respektovat individuální zvláštnosti každého dítěte a právo na individuální vzdělávací tempo. Co znamená ten „odlišný pohled na svět a jiné životní hodnoty“?

Odlišným pohledem a jinými životními hodnotami je zjednodušeně uspořádání priorit. Mezi „romské priority“ se na přední příčky neumisťuje vzdělání a potřeba seberealizace.

A jaké jsou tedy romské priority, ať už dětí, či přímo jejich rodičů?

Každý člověk je od přírody pohodlný a chce si užívat života plnými doušky, u Romů zábava, hudba, odpočinek a tanec navíc vyplývají z povahy, historie i kultury. Bohužel mnohdy bez hranic. To se následně promítá i do chování dětí, které si řeknou: Když takhle dokážou žít mí rodiče a nic nedělají, do školy mě nenutí, tak proč bych se měl snažit? Děti nemají vybudované návyky, nemají povinnosti, rodiče nevstávají do práce, tak proč by měly ony vstávat do školy? Mí rodiče mě vychovali k pracovitosti a k potřebě vzdělání, a proto chci teď jejich odkaz sdílet s mými žáky.

V čem je jiný pedagogický přístup k romskému a neromskému dítěti?

Pedagogický přístup je v mém případě zcela stejný. Ve třídě mám neromského žáka a necítím v přístupu žádný rozdíl. Ze školení na koordinátora žákovského parlamentu jsem si odnesla myšlenku, se kterou se plně ztotožňuji. Dítě, ať je romské, či neromské, reaguje ve zdravém kolektivu zcela stejně.


Celý rozhovor naleznete zde