„Evropa: Na kterých dětech záleží?“ Dokument mapuje zkušenosti romských dětí z Česka a Slovenska

„Rodič chce, aby dětství potomka bylo šťastné a bezstarostné a mí rodiče se museli nějakým způsobem vyrovnat s tím, že jejich vizáž znepříjemňuje můj život ve škole. Každý romský rodič se s tím musí vyrovnávat a ten pocit beznaděje, který to musí doprovázet, je naprosto šílený,” popisuje Edita Stejskalová. „Učitelce jsem začala vadit natolik, že si začala zvát mámu čím dál častěji do školy a říkala jí, že by bylo vhodnější, kdybych chodila na zvláštní školu, že se do školy nehodím a učivo nezvládám. Máma ale nesouhlasila a souhlas nedala. Paní učitelka mě ale přesto jednou vytáhla ze třídy a dovedla mě bez souhlasu rodičů k diagnostickému testování. Přitom od páté třídy jsem začala prospívat s vyznamenáním, šla jsem na gympl a pak na vysokou školu. A vlastně jsem se nakonec učila sama doma,” dodává Stejskalová. O dokumentu „Evropa: Na kterých dětech záleží?“ informuje na svém webu Hate Free Culture.

Edita Stejskalová (hatefree.cz)

„V této situaci se může Romům zdát rozumnější pokusit se emigrovat i bez základů jazyka a začít znovu,” říká aktivistka za lidská práva Gwendolyn Albert. V minulosti se tak některé z českých romských rodin rozhodly odejít do ciziny a zkusit své děti vzdělávat tam. Jednou z nich byla rodina policisty Petra Toráka, který za svůj přínos pro komunitu získal Řád britského impéria. „Když jsem přišel do třídy, tak na tabuli bylo napsáno ,cikáni do plynu’. Na lavici, kde jsem seděl, někdo napsal ,černá prasata’. Podíleli se na tom dokonce i učitelé. Když se něco ztratilo, tak se nejdřív zeptali, jestli jsem to neviděl. A také, když mi bylo asi 13, řekla učitelka mým rodičům, že by bylo jednodušší, kdybych chodil do zvláštní školy, protože bych tam měl víc kamarádů. Ale můj otec to kategoricky odmítl, protože si vždy vážil vzdělání a znal benefity normální školy,” popisuje svoji zkušenost v české škole Torák. „Po střední škole jsem studoval práva a přestěhoval jsem se s rodinou do Velké Británie. Když jsem zde poprvé šel ráno do práce, lidé mě začali zdravit, přáli mi dobré ráno. Byl jsem v šoku, v Česku lidé raději přešli na druhou stranu ulice, aby se mi vyhnuli,” zmiňuje také jednu ze změn, která ho ve Velké Británii potkala.

Celý text naleznete zde