Vyučování a hodnocení dovedností pro 21. století

„V typické třídě 20. století nebyly explicitní vzdělávací cíle sdíleny se žáky. Místo toho učitel předkládal informace a žáci se je často učili nazpaměť při přípravě na ústní zkoušky nebo testy, které učitel přichystal a známkoval. Žáci často neuměli vysvětlit, co se vlastně učili nebo proč je to důležité. V 21. století však žáci budou muset odpovídat za své vlastní vzdělávání. Je třeba jim poskytnout jednoznačné vzdělávací cíle, tak aby velmi jasně pochopili, co se od nich očekává a jak bude demonstrování kompetentnosti vypadat. Budou muset být schopni měřit a zaznamenávat své vlastní výsledky v hodnocení a evaluovat svůj pokrok,“ píšou autoři knihy Vyučování a hodnocení dovedností pro 21. století.

Tím, že školy vyzvou a naučí žáky monitorovat a řídit vlastní vzdělávání, jim mohou pomoci k tomu, aby se stali zodpovědnějšími za své učení. V oblastech, kde tato práce už začala, jsou žáci angažovaní a zvědaví, často si plánují alternativní vzdělávací zkušenosti a někdy dokončí studium dříve.

Ve 20. století fungovala většina škol v USA, možná i všechny, na základě časového rozvrhu. To znamená, že žáci přecházeli z jednoho ročníku do dalšího převážně podle věku. S rostoucím věkem žáci postupovali ročníky až do ukončení školy v 18 letech. Jen ve výjimečných případech žáci opakovali nebo přeskočili ročník a většinou to pro ně bylo zdrojem velkého stressu. Navíc nebylo mnoho prostoru k manévrování mezi předmětovými oblastmi. Například žák, který exceloval v matematice, ale zápasil se slohy, byl často frustrován v kurzu tvůrčího psaní, který postupoval moc rychle, a nudil se v matematice, která pro něj probíhala moc pomalu. Tento systém byl obtížný i pro učitele, kteří měli v jedné třídě žáky pracující na různých úrovních kompetentnosti.

V systému založeném na kompetentnosti mohou žáci postoupit do další úrovně, jen když demonstrují kompetentnost. To znamená, že žáci nepostoupí do dalšího ročníku, když dostanou jen čtyřky = Ds (D – below average). Tento systém zaručuje, že se žáci opravdu učí, když postupují. Umožňuje také flexibilitu mezi předmětovými oblastmi. Žák může být například ve zvládnutí jazyka na 2. úrovni, na 5. úrovni v matematice a na 4. úrovni ve společenských vědách.

Mnozí pedagogové se obávají, že to vede k seskupování žáků různého věku. To je do určité míry pravda, avšak takové seskupování není nový koncept. Ve skutečnosti mnohé školy již řadu let využívají třídy se žáky různého věku a skupinové struktury s výbornými výsledky. Jsou-li tyto struktury zaváděny promyšleně a pečlivě, mohou omezit frustraci a zajistit všem žákům kvalitní vzdělávání.


Zdroj: Marzano, Robert J. & Heflebower, Tammy. Teaching and Assessing 21st Century Skills: The Classroom Strategies Series. Na knihu upozorňuje Zpravodaj NÚV