Jaroslava Indrová: Půl roku inkluze za námi - jak dál?

pátek 10. února 2017 ·

Naše školství má za sebou první půlrok inkluze - tedy začleňování "odlišných" dětí mezi ostatní. Inkludujeme, až se hory zelenají, ale správností celého procesu si nejsem vždy jistá.  Přemýšlím často nad tím, jak inkluzi zvládat, a nejsem jistě sama. Oni "odlišní" mají právo na začlenění či individuální péči - ať jsou to geniální děti či děti ze sociálně slabého prostřední, všichni musejí dostat šanci. Ale...

Jaroslava Indrová (archiv autorky)
Z mnoha názorů mě zaujala psycholožka Helena Vrbková, která došla k podobnému názoru jako já. "My dáváme šanci nadaným a odvádíme je na gymnázia, dáváme šanci handicapovaným a přivádíme je do běžné školy, a já položím možná až populisticky znějící otázku – kdy dáváme šanci, aby to nejkvalitnější dostávalo těch 70, 80 % dětí v té škole?,“ říká Vrbková.

Mám vnuka v páté třídě. Je v jejich škole jen jedna, chodí do ní kolem pětadvaceti dětí a sešlo se to tak nějak "nalevačku" - zřejmě to, co na sídlištích v okolí zbylo. Paní učitelka se podle vyprávění vnuka nadře jak kůň, věnuje se hlavně těm hodně slabým a zklidňuje ty, co "zlobí". Ve třídě je jen pár opravdu schopných dětí, ale na ty jí nezbývá čas. Kvituje s povzdechem to, že zadané úkoly plní bez řečí, rychle a většinou správně, ale aby jim dala víc, na to nemá čas ani prostor. 

Rozumím tomu. Když ve třídě bez asistenta máte na třicet dětí dva s doporučenou individuální péčí - tedy "inkludované" - a k nim přidáte pár, kteří měli diagnostikované ADHD a dyslexie či dysgrafie (rodiče si nepřejí, aby to škola věděla, když ale přijde problém s chováním či známkami, ihned s tím vyrukují), pobíháte mezi oběma "individuály", průběžně uklidňujete  těch několik "potrhlých" bez oficiálních papírů, kteří nevydrží ani chvilku v klidu, a na ty průměrné, hodné, prostě bezproblémové nemáte čas. "Spolkne" vám ho inkluze.  

Individuální přístup si zaslouží přece všichni - ti "normální" i ti "nenormální" - doufám, že čtenář chápe, že tímto označením v uvozovkách nechci nikoho ani selektovat, ani urazit, je to jen pracovní označení - ale učitel ve třídě je většinou jen jeden. Nejhůř na tom jsou hodné holčičky, které sedí a pracují, ale neobtěžují učitelku dotazy, takže občas úlohy nevyřeší. Než by se totiž snažily na sebe upozornit, aby mohly položit otázku, raději riskují selhání v podobě chyb. 

V textu paní psycholožky mě zaujal pojem zdravé jádro třídy. Co si pod tím představit? Šeď, průměr? Na gymnáziu zcela jistě ne! Ve třídě s třiceti žáky je zdravým jádrem podle mě většina – tedy ti, co nijak nevyčnívají, ale v žádném případě to není šedý průměr. Složení takového jádra je mnohem pestřejší, uvážíme-li, že ho tvoří (nebo měla by tvořit) elita běžné třídy ze školy základní. Dosud se školy financovaly podle počtu žáků, a tak v oněch gymnaziálních třídách bývá kolem třiceti dětí už od primy. A jak pak chcete dětem poskytovat individuální péči, rozvíjet talenty a pomáhat těm, pro něž je váš předmět achilovou patou? Věnujete-li většinu individuální péče inkludovaným, pak zdravé jádro – tedy ti, co nevyčnívají - je ponecháno svému osudu - nedělá problémy, jede samospádem. Dokud problémy člena zdravého jádra nenarostou do takových rozměrů, že se dítě z něho vyčlení a stane se problémovým. Možná pojem zdravé jádro třídy nechápu správně, ale jak jinak označit většinu?

Přijde mi, že je to škoda. Kdysi existovaly na mnohých základních školách vyrovnávací třídy - mnozí, kteří je na prvním stupni navštěvovali, se později  většinou bez problému včlenili. Proč nemáme školy pro mimořádné talenty, kde by v jedné třídě bylo deset podobně nadaných, ale zároveň podobně "postižených" dětí? Už moje babička říkávala, že když pánbůh někde přidá, jinde musí ubrat - i ony mimořádně nadané děti bývají zvláštní - třeba v oblasti sociální jsou méně přizpůsobivé, často jedou samy na sebe, neumějí se sžít s kolektivem, nerady spolupracují, nechtějí pracovat ve dvojicích a podobně. V běžné třídě často trčí a ubírají čas i síly, a přesto zde nemohou nikdy dostat, co by si zasloužily.  

A podobné je to s těmi z druhého konce spektra. Dysgrafik nemůže v hodině literatury nikdy zažít úspěch, protože při práci s textem je prostě hendykepován. A není v silách učitele udržet v klidu většinu třídy, která dočetla a musí čekat, až dočte i těch pár dys... Ať situaci řešíte tak, či onak, vždy to bude špatně. Jestli chceme všechny začlenit, vybudujme buď speciální třídy v normální škole, nebo radikálně snižme počet žáků ve třídách a vybavme je asistenty - jako nutnou a důležitou součástí vyučovacího procesu. 

Teorie, že každý žák pracuje svým tempem a dělá pokroky podle svých schopností, je krásná. Ale jak ji aspoň zčásti naplnit při současném počtu žáků? On je někdy problém udržet v takové různorodé třídě vůbec míru hluku na snesitelné hladině. Po prvním půlroce tak musím říct, že ano - plně se věnujeme inkludovaným žákům, ale bohužel je to často na úkor těch ostatních. Nepomůže v tom ani moderní technika, počítače, tablety. Navíc děti se neumějí přetvařovat a bez servítků řeknou, co si myslí. Nejsou zlé, ale jejich poznámky vůči "jinakým" mohou tyto děti nejen urážet, ale hlavně poznamenat. A ne všechno se učitel dozví, protože není ve třídě pořád. Takže od prvotní poznámky, že Franta je "divný" se můžeme dostat až k Franta je "blbý". A přitom František má možná IQ na hranici geniality. V matice bude možná reprezentovat školu na republikové úrovni, ale v češtině nepřečte souvisle dvě věty a nenapíše pět řádků bez deseti chyb. Ani v jednom předmětu mezi průměr nezapadne. 

Nadšení Komenského mě dávno opustilo, ale svou práci miluji, a i když se blížím ke konci své pedagogické kariéry, nepřestává mě bavit. Jen jsem se časem stala trochu skeptičtější. A právě na inkluzi pohlížím s otevřenýma očima i srdcem, se snahou pomáhat, ale neublížit jiným. Nejsem si ale jistá, že to beze zbytku jde...

1 komentářů:

Lujda řekl(a)...
10. února 2017 16:41  

Ono to není jen o výuce a vzdělávacím procesu, ale také o klimatu ve třídě, práci s kolektivem - dost těžko se to dělá právě v popisované třídě. Sešla se nám podobná třída individualit (od nadaných po LMP - vesměs ale s velmi špatnou sociální inteligencí) a práce s kolektivem je pro třídního cesta minovým polem. Chybí tu právě to zdravé jádro, které já chápu ne jako šedý střed, ale ty děti, které tvoří dobré vztahy ve třídě. Stále se akcentuje individualita a prostor pro ni, ale nikoli kolektiv, skupina... Snad jako reakce na dobu minulou, ale k čemu mi je 20 jedinců bez sociální inteligence.



Články dle data

Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.