Tomáš Feřtek reaguje na článek České školy: Základka 4.0. Jak se nepřizpůsobit „digitální demenci“

Na článek psaný pro Reflex o tom, jak nejspíš bude vypadat Základka 4.0 reagoval na České škole Michal Komárek polemikou se sugestivním titulkem Mají se školy přizpůsobit „digitální demenci“? Tedy tomu, že děti jsou stále roztěkanější, žijí v mentálních bublinách vytvořených sociálními médii, vedou po síti pět konverzací najednou a kdo ví, jaký to bude mít dlouhodobě vliv na jejich mozek. Tedy vliv to zcela jistě má, což jsem demonstroval na internetovém seriálu Semestr.

Tomáš Feřtek (eduin.cz)

V té debatě ale směšujeme dvě věci. Článek o tom, jak se proměňují dnešní základní školy, s riziky „digitální demence“ souvisí jen okrajově. I ve škole, kde není jediný tablet, mobil a wifina, je rozumné, aby se učilo v delších blocích než po pětačtyřicetiminutových hodinách, aby se propojovaly předměty do větších celků a dbalo se na každodenní spolupráci různě starých žáků. Což jsou společné znaky jinak velmi různých škol, které můžete v Čechách a na Moravě už dnes potkat. Mnohé existují i deset dvacet let, tedy nejsou přímou reakcí na digitální vlnu. Protože pokud to tak uděláme, prospěje to mozkům starým i novým. Prostě se toho více naučí.

Jiná věc je, jak mají školy reagovat na tlak, které na ně digitální technologie vytvářejí. To základní je, že proměnu dětí a jejich vnímání nemohou ignorovat. Prostě nestačí říkat, že děti jsou pořád roztěkanější a je s nimi pořád horší pořízení, jakkoli to může být pravda. Prostě škola tenhle fakt musí vzít v úvahu a přizpůsobit tomu svoji práci. Samozřejmě vtip je v tom, co se pod slovem přizpůsobit skrývá.

Ve skutečnosti už i tohle mnohé školy úspěšně dělají. Někde se snaží k technologiím ve škole děti pouštět až později – například ve waldorfských školách se s počítačem jako pracovním nástrojem potkají až na druhém stupni. Ale častější je mnohem větší důraz na fyzický a hmatatelný svět, na mezilidské vztahy a komunikaci. Popravdě řečeno celý trend lesních školek, který se postupně přelévá na základní a někde i na střední školy, není ničím jiným. Sem chodí děti, které jsou hodně venku, hodně se hýbou, hodně věcí zkoumají přímo v přírodě. Jejich učitelé vědí, že to prospívá rozvoji motoriky a ta je u dětí i dospívajících úzce provázaná s rozvojem myšlení. Akomodace – přizpůsobení školy tomu, jak se proměňuje svět okolo a děti s ním, to je základní a nutný proces, pokud mají školy přežít jako respektované a žádané instituce. A pokud škola nabídne rodičům, že uprostřed digitálního běsnění připoutá jejich děti k fyzickému světu a naučí je zvládat digitální média tak, aby jim neškodila, bude to nabídka, které málokterý rodič odolá.

Paradox nejspíš bude spočívat v tom, že Základka 4.0 nebude škola, kde jsou všichni osm hodin denně napojení na tablet, ale naopak škola, kde se bude tvořit rukama, stále častěji venku a s druhými lidmi. Tak jako dříve škola poskytovala informace, které bylo za jejími zdmi možné sehnat daleko obtížněji a byla to její hlavní konkurenční výhoda, bude nový model základní školy poskytovat opět to, co mimo ni bude těžko dostupné. Prostředí na kontakt s fyzickým světem, hluboké poznávání a vztahy. A jak už bylo řečeno, není to žádná utopie, takové školy existují už dnes, každý rok vznikají další a je o ně mimořádný zájem. Projděte si jejich nabídky. Kolik z nich láká rodiče na tablety a hodiny informatiky? Nejčastěji zdůrazňují bezpečné prostředí a pobyt venku a v kolektivu. Přizpůsobily se „digitální demenci“?