Britské elitní internátní školy – vojenský režim pro budoucí premiéry. Pro české studenty nepochopitelný.

Jak to chodí na elitní internátní britské škole, si vyzkoušela česká studentka Alžběta Husáková. V rozhovoru pro Lidové noviny říká: „Učitelé jsou lépe placení, mají méně žáků, moderní vybavení a podporu asistentů. Internátní školy v Čechách nemají tradici. Anglie je jich plná. Je tam striktní denní režim. Od sedmi od rána až do deseti do večera je vše naplánované, kromě hodiny a půl po povinném večerním dělaní úkolů. Třikrát denně se musí každý nahlásit, že je přítomný...“

V rozhovor zazní mimo jiné tyto otázky a odpovědi:

Alžběta Husáková (www.linkedin.com)

Kdybyste měla porovnat svou českou střední školu a britskou střední školu, kde vám to vyhovovalo více?

Já jsem i v Čechách byla na anglické škole, ale i přesto tu vidím velké rozdíly. V Anglii jsou soukromé školy jednoznačně lepší, například Eton – tam si pěstují budoucí premiéry. Bohužel ne premiérky, protože je to pouze chlapecká škola. Učitelé jsou lépe placení, mají méně žáků, moderní vybavení a podporu asistentů. Internátní školy v Čechách nemají tradici. Anglie je jich plná. Je tam striktní denní režim. Od sedmi od rána až do deseti do večera je vše naplánované, kromě hodiny a půl po povinném večerním dělaní úkolů. Třikrát denně se musí každý nahlásit, že je přítomný, taky jsme všichni museli určitý počet hodit týdně cvičit, kreativně tvořit nebo dělat něco dobročinného.

To je trochu jako na vojně...

To ano. Ten režim je na jednu stranu osvobozující – nemusíte dělat žádná rozhodnutí. Na druhou stranu je lehké propadnout se do pocitu nicotnosti. Váš život je limitovaný plotem školního kampusu. Takový režim je pro českého studenta pravděpodobně dost nepochopitelný. Mně to určitě zocelilo a naučilo zatnou zuby.

Jak to tedy je s volným časem? To studenti žádný nemají?

Jednou za tři týdny jsme měli volný víkend, kdy jsme museli odjet z kampusu pryč, učitelé si potřebovali odpočinout od nás a my od nich. Sobotní škola a nedělní mše ve školní kapli nám toho volného času ještě trochu ukously, takže jsem ho opravdu měli minimálně. O víkendu jsme mohli školu opustit na pár hodin odpoledne, ale do sedmi jsme museli být zpátky. Dovolení opustit kampus nebylo samozřejmostí. Pokud se člověk zprotivil školní autoritě, tak to povolení nedostal. Mohlo se klidně stát, že jste měl školního „zaracha“ a kampus školy dva tři týdny neopustil.


Celý rozhovor naleznete v dnešní příloze Akademie Lidových novin