Jan Wagner: Několik poznámek k prioritám ministryně školství na rok 2016

Na včerejší tiskové konferenci se probíraly tři priority ministryně školství pro letošní rok: společné vzdělávání, reforma financování regionálního školství a kariérní řád. Mluvilo se však často o něčem jiném a dočkáme se jistě rozborů vyjádření vedení ministerstva a reakcí na ně z různých stran. Jako červená nit se ale vine všemi prioritami téma otevřenosti, transparentnosti a participace odborné veřejnosti.


Již v polovině června minulého roku jsem zaslal paní ministryni otevřený dopis, ve kterém jsem ji vyzýval k zajištění otevřenosti a transparentnosti práce ministerstva a jeho přímo řízených organizací. Odpovědi jsem se sice nedočkal, ale rád konstatuji, že v jednání ministerstva nastal v posledních měsících obrat k lepšímu. Změny jsou ale nedostatečné, přestože včera na tiskové konferenci padlo několik sebechválících superlativů.

Kladně musíme hodnotit výjezdy ministryně a jejího týmu do krajů, bohužel až včera jsme se dozvěděli, že jsou dvojí: pracovní, kde se diskutuje s učiteli a řediteli, a oficiální. Moje upozornění z otevřeného dopisu ministryně akceptovala a včera zdůraznila: ředitelé nemají čas jezdit na kulaté stoly či konference do Prahy na ministerstvo. Dnešní digitální technologie ale umožňují snadno a lacino zajistit i online vysílání podobných akcí a samozřejmě i zajištění audio- a videonahrávek. Ty jsou důležité právě pro pedagogickou veřejnost, protože učitelé a ředitelé opravdu nemají mnoho možností jet i jen do krajského města. Vysílání ani nahrávky ale nikdo nezajišťuje a z akcí nejsou k dispozici ani zápisy! Náměstek Štech sice v interview v České škole uvedl, že by zveřejnění nahrávek vedení ministerstva potěšilo, ale kritika z krajů a z pedagogické veřejnosti (potvrzuje to i novoroční anketa České školy) je bohužel jednoznačná: chybí informace! Zveřejnění nahrávek a jejich přepisů by bylo možná nejjednodušším řešením reálně existujícího informačního vakua.

Polemizovat lze s vyjádřením pana náměstka Štecha, že žádná podzákonná norma neměla takovou informační a komunikační kampaň jako vyhláška k § 19. Dva důležité dokumenty ministerstva školství Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020 a Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020 byly přijaty za účasti veřejnosti a podpůrný a informační web Strategie2020.cz by mohl být současnému vedení ministerstva vzorem. Další veřejné diskuze probíhaly k různým koncepčním materiálům i tématům na metodickém portálu RVP.cz. Je smutné a možná i trestuhodné, že i tento osvědčený online komunikační nástroj hojně navštěvovaný pedagogickou veřejností vedení ministerstva opomíjí.

Společné vzdělávání

V rozporu s tvrzením o informovanosti veřejnosti nebyla dodnes zveřejněna verze vyhlášky k § 19, která šla již před více než týdnem k projednání vládou (na webu MŠMT je verze z 16. listopadu). Připomínky z krajů a ministerstva financí zveřejnila jen Česká škola a odborná veřejnost by určitě uvítala informaci o tom, jak byly v detailech tyto připomínky zapracovány, samozřejmě s vysvětlením.

Vedení ministerstva opakovaně ujišťuje, že ke dni účinnosti nových předpisů nedojede k žádné revoluci ve společném vzdělávání, správně argumentuje, že integrace či inkluze žáků se speciálními vzdělávacími potřebami ve školách již dlouhodobě probíhá (někdy se dá možná říci, že systému navzdory). Negativnímu přijetí záměrů ministerstva u části veřejnosti i části pedagogů ale přispěla celá řada faktorů, kromě již zmíněné nedostatečné transparence to jsou:

• dlouhodobé podfinancování rezortu, které se projevuje především v platové politice,
• omezená role ředitelů v systému, ředitel sice za vše ve škole odpovídá, ale má jen omezené zdroje a nástroje ke skutečnému řízení,
• nedůvěra v práci ministerstva školství (případně i krajských úřadů), která dlouhodobě podléhá lobbyingu nejrůznějších zájmových skupin,
• ignorování zkušeností z pedagogického terénu, zejména regionálního nedostatku například asistentů pedagogů a dalších podpůrných profesí.

O inkluzivním vzdělávání se v Česku diskutuje už dlouhá léta. Přitom kvalita českého speciálního školství i neinkluzivních tzv. praktických škol je příkladná a mají oproti dalším zemím ve vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami vynikající výsledky. Politická reprezentace tyto výsledky ale evidentně neuměla prodat při řešení causy D. H., perlou pak bylo vyjádření ministra Marcela Chládka, že zavedení inkluze je nutné pro čerpání prostředků z ESF.

Zkušenosti s integrací ze škol ale nejsou jen případy dobré praxe. Jsou známy i případy, kdy aktivistický rodič dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami doslova rozvrátil chod celé školy opakovanými stížnostmi na všechny strany od ČŠI počínaje, přes obecní úřad či zastupitelstvem konče. Proti podobným útokům nemají učitelé, ředitelé a školy žádnou obranu. Hraběcí rady o možnosti obrátit se na OSPOD či soudní řešení v konkrétních případech školám a ředitelům opravdu nepomohou. Při aktuálním nedostatku odborných pracovníků poraden a nejasným výkladům zákona či vyhlášek je na četné problémy již nyní v předvečer zápisů zaděláno.

Reforma financování regionálního školství a kariérní řád

Obě další priority jsou spjaty s řešením již zmíněného dlouhodobého podfinancování rezortu. Ministr Josef Dobeš kritizoval různé krajské politiky tvorby normativů na žáka, které zohledňovaly některé krajské priority, jako například podporu malotřídek nebo některých oborů středních škol. V diskuzi jsem podobně jako ministr v té době kritizoval především zbytečnou a nesmyslnou administrativní zátěž na přípravě normativů na úrovni ministerstva i krajů.

Paralelně probíhala diskuze o roli tarifů a bohužel hloupé zásahy do tarifních tabulek situaci zhoršily na úkor pravomocí ředitelů a za potlesku odborů. Role ČMOS PŠ je v celém procesu změn ve školství obecně kontraproduktivní, aktuálně jsou díky úzké vazbě na vládnoucí ČSSD v pozici vysloveně žluťáckých odborů. Jejich boj za údajná práva zaměstnanců proti ředitelům je v řadě ohledů vyslovenou sabotáží. Odbory profitují na absenci pedagogické profesní komory, kterou desítky nejrůznějších asociací či sdružení pedagogů či ředitelů nenahradí. Pokud by současné vedení ministerstva vznik respektované pedagogické profesní komory iniciovalo, byl by to možná pro další pozitivní vývoj vzdělávání důležitý krok.

Ještě v této souvislosti drobná poznámka k roli některých zájmových organizací v probíhajících diskusích. Bohužel někdy stačí honosný název, pár desítek členů, pár osobních kontaktů, zisk několika grantů a z nich placených profesionálních mluvčích, a máte větší vliv na ministerstvu i v médiích než skuteční odborníci z praxe nebo akademické sféry. Tato realita je bohužel i jedním zdrojem skepse pedagogické veřejnosti.

Ale zpět k financování škol: podle nedávno zveřejněné statistiky OECD mají čeští učitelé opravdu ubohé platy: jejich plat odpovídá pouze 52 % výdělku jejich vrstevníků s vysokoškolským vzděláním, průměr v zemích OECD je přitom 78-80 %. Paní ministryně nedávno uvedla, že plat učitelů je poloviční i ve srovnání s jinými stejně vzdělanými pracovníky státní správy a na včerejší tiskové konferenci slíbila, že se tomuto problému bude věnovat. Narovnání tohoto stavu ale vyžaduje řádově vyšší finanční intervenci ve státním rozpočtu, než jakou prosadila pro letošní rok: pro posun na průměr zemí OECD by bylo třeba přes 30 miliard na platy ročně. Pro posun na průměr platů ve státní správě pak dvojnásobek této částky. Letošní 2,5 miliardy, navíc do tarifů, jsou v tomto kontextu směšné.

Pokud nedojde k razantnímu zvýšení mzdových prostředků nemá s vysokou pravděpodobností jakákoli byrokratická reforma financování regionálního školství a ani zavedení kariérního řádu smysl. Přerozdělování almužny jen přidělá práci všem pracovníkům v systému a je potenciálním zdrojem nových nespravedlností, zejména v souvislosti s dalšími změnami. Modifikovaná Dobešova varianta s jednotným normativem na žáka v kombinaci s radikálním zvýšením rozpočtu a posílením role ředitelů v systému by byla možná lepším řešením. Mít 50 % navíc v rozpočtu pro školu na platy a ve většině škol nebudou problémy ani s inkluzí, ani s učiteli, ani s asistenty pedagoga a ani dalšími potřebnými profesemi... Ale snít se asi nemá.