Petr Závladský: Ke školství do třetice

V minulém a předminulém článku jsem deklaroval, že stát si uchovává přístupy ke vzdělání staré 241 let a jejich efektivita je úměrná takovému konceptu. Stojí to ročně neuvěřitelných 127 miliard korun a výsledkem (pokud pominu indoktrinaci) je společnost nevzdělaná.


Uvědomili jste si někdy, že stát školství dotuje neuvěřitelnou částkou 1000 Kč na hlavu každý měsíc? A to počítám i bezdětné, státní zaměstnance, i batolata a starce. Jeden každý.

Pokud ten výpočet začneme očišťovat, pak abstrakcí nevýdělečných osob dojdeme k šílenému číslu 36 300 Kč ročně na jednu ekonomicky aktivní osobu, tedy měsíčně strká každý ekonomicky aktivní člověk přes tři tisíce korun do krku státu na to, aby je stát zcela neefektivně promrhal na účel, který nemá výsledky.

A to ani nemluvím o tom, že za ekonomicky aktivní pokládám pro tento výpočet i jen čisté „dobyvatele renty“ tedy obchodníky, právníky, notáře, neziskové organizace atd. Kdybych byl opravdu tvrdý, pak neefektivní státní školství udržované jen státním násilím dotuje jen hrstka lidí, která vytváří skutečný domácí produkt, ne jen dovedně přepočtená čísla.

Ale zpět k tématu školství: současný stát uplatňuje nadále nesmyslné pravidlo jakéhosi rakousko-uherského „Die Gleichschaltung“, ustejňování, krabičkování, uniformitu. Je přece jasné, že ten mechanismus postrádá prakticitu. Jen umožňuje státu jakousi pochybenou statistiku, čeho za ty vynaložené peníze dosáhl.

Dosáhl totiž po pravdě jen jediného: utratil cizí peníze za značné množství státních zaměstnanců, jejichž výstupem je populace neschopná obstát na trhu práce, neschopná samostatné činnosti, neschopná analyzovat situace. Jen populace vychované k poslušnosti ke státu.

Vychovává vlastně jen monokulturu. Kdokoliv se zabýval pěstitelstvím, nakonec nutně zjistil, že monokultury jsou zhoubné, bezbranné a sebezničující.

Hodnoty do společnosti přidávají jen lidé pracující, nebo ti, kteří tu práci umí vytvořit. Žádný úředník, žádný státní zaměstnanec. Nechci sklouznout do marxistické dělnické teorie. Ta vede jen do opačného nesmyslu.

Školství by tedy mělo produkovat lidi schopné kvalifikovaně pracovat, nebo nejlépe tu práci najít a poskytnout druhým. Opak je pravdou. Ani jedna větev státního školství tu úlohu neplní.

Absolventi základního školství jsou pologramotní, absolventi středního a vysokého školství jen baží po tom formálním titulu, se kterým se lépe hledá uplatnění, ale ta meta je dosažena jen prostým memorováním nějakých frází a nesouvisí se schopností je aplikovat.

Mohu to tvrzení ještě zesílit: kdyby státní vzdělávací systém opravdu fungoval, nezaměstnanost by neoscilovala někde kolem úředně spočítaných deseti, či patnácti procent (ve skutečnosti je po odečtu státních zaměstnanců někde v oblasti 35 až 40 procent).

Jinými slovy: státní vzdělávací systém neumí připravit jednotlivce na samostatný, odpovědný a produktivní život, ale vychovává státní závisláky. Závisláky na sociálních programech vlády, vychovává lidi tak, aby se bez sociálního státu neobešli.

Ovšem stát neustále potřebuje věci řídit, regulovat, dotovat, intervenovat všude, kde dojde k nějaké anomálii. A to je přesně nepochopení podstaty. Čím mnohabarevnější školský systém bude, tím více nejrůznějších uplatnění jedince umožní.

Vlastně mohu definovat, že současný školský systém pokračuje v tradici reálného socialismu a centrálního plánovitého režimu. Nějakým formálním způsobem připraví 6800 soustružníků, aniž by tušil, že je jich potřeba 33 800. Beztak těch 6800 nikdy u soustruhu nestálo, protože by jen zkazili materiál. Ale čtyři roky chodili do nějakého aparátu a poslouchali fráze.

Nemá smysl aplikovat vzdělávání pro vzdělávání, pak je to jen honba za tituly a ne kvalifikace.
Abych jen teoreticky nekritizoval nesmyslnost přetrvávajícího modelu, nabídnu nějaké koncepční řešení:

Dobře, se skřípěním zubů, ať tedy existuje za drahé a neefektivně vynaložené peníze nějaké základní školství na čtyři až pět let, které naučí větší část populace číst a psát.

Jakékoliv další školství musí být placené. Proto, aby si každý klient toho systému uvědomoval, že vzdělání není chozením do školy, ale požadavkem na smluvní dojednání: já platím, vy dodejte odpovídající hodnotu. Vyčistí to nejen ty neschopné rádobyučitele, ale i ty rádobystudenty.

Cílem totiž musí být naprostá decentralizace veškerého vzdělávání. Ne uniformita, ale naopak co nejvyšší variabilita uzpůsobená místním, regionálním podmínkám. Ne jakýchsi obskurních regionálních univerzit daných několika otitulovanými jedinci, kteří si ji založí (a pak také čerpají zase jen státní prostředky).

Bez pozornosti bychom neměli nechat podnikové (firemní) vzdělávání, které dnes de facto neexistuje, protože nezapadá do konceptu státního vzdělávání. Neexistuje, aby otec vyučil svého syna nějakému řemeslu. Dal by mu to nejlepší ze svých zkušeností, ještě s konkurenčními výhodami specifických znalostí a dovedností. Ne. Musí jej poslat do stádního systému vzdělávání s nulovým efektem.

Zmiňme nakonec Baťovské školy práce. To bylo pochopení podstaty vzdělávání. Bez zbytečných glejtů, bez zbytečných obstrukcí, si uměl T. Baťa vyučit, nebo dovzdělat potřebné zaměstnance. Dokonce na vlastní náklady, protože věděl, že je to jeho soukromá investice, která se vrátí oběma stranám mnohonásobně.

To vše současný státní vzdělávací systém nechce. Státnímu školství totiž o vzdělanost nějakých dílčích lidí vůbec nejde. Státní systém totiž aplikuje jen sám sebe a pro sebe.

Pane Chládku, jestli to nevíte, nebo neumíte pochopit, jděte pryč. Škodíte lidem! Vy vlastně škodíte dětem, což je ještě horší. Děti jsou budoucností každého národa. A vy se politicky staráte o to, aby žádnou budoucnost neměly. Aby jejich osudem bylo dřít v cizích fabrikách.

Je mi vás líto, že jste tak sobecký, nebo slepý.

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu na iDNES.cz

Článek byl původně napsán pro portál Svobodný svět.