Národní projekt Centra inkluzivního vzdělávání (CPIV) byl prodloužen do července 2013. V jeho rámci vznikla regionální pracoviště, která pomáhala školám v zavádění inkluzivního přístupu. Jaké jsou tedy výsledky projektu CPIV a do jaké míry souvisí s emotivní diskusí o praktických školách – o tom jsme hovořili s analytikem projektu Matějem Bulantem.
Projekt CPIV má za sebou již více než tři roky působení. Jaký je jeho hlavní přínos?
Pokud bych měl zhodnotit samotné tři roky, kdy projekt působil v téměř 350 mateřských, základních a středních školách, tak byl z mého pohledu úspěšný a naplnil své poslání. Psychologové, speciální pedagogové a další odborníci našich krajských center vlastně určitým způsobem suplovali nedostatky současného systému. Mám na mysli fakt, že školská poradenská zařízení jsou personálně poddimenzovaná a nemají kapacitu poskytovat v dostatečné míře servis, který by školy potřebovaly. Když bylo třeba nějaké škole pomoci s řešením aktuálního problému, tak ji naši odborníci navštívili mnohem dřív, než je tomu v případě přetížených poradenských zařízení. Věnovali jsme se také dalšímu vzdělávání učitelů, protože školám na to nestačí finanční prostředky. Proto jsme DVPP zajišťovali velice masivně a zúčastnilo se ho víc než 10 000 pedagogů. Tyto aktivity pomohly zapojeným školám při řešení problémů, se kterými se potýkaly, jak potvrzuje i množství kladných ohlasů. Z dlouhodobého hlediska nicméně projekt tak úspěšný nebyl, protože se nepodařilo začlenit jednotlivá centra a jejich multioborové týmy do struktury poradenských zařízení. Projekt CPIV v blízké době definitivně skončí, což může negativně ovlivnit šíření konceptu, který nazýváme inkluzivní vzdělávání.
Proč se domníváte, že by mohl být ohrožen proces zavádění inkluzivních principů v českých školách?
Chápeme inkluzivní vzdělávání jako přístup založený na myšlence, že všechny děti mohou navštěvovat běžné školy – ale za předpokladu, že tyto školy jsou pro tento účel uzpůsobeny. S ukončením projektu CPIV přestane existovat subjekt, který spolupracoval se školami právě na tom, aby byly připraveny na vzdělávání žáků s různými vzdělávacími potřebami, což je z mého pohledu velká škoda. Na druhou stranu ale věřím, že se podařilo nadchnout pro myšlenku inkluze celou řadu škol a inkluze se bude šířit i bez naší asistence.
Podařilo se rozšiřovat myšlenky inkluze v širším měřítku, než je 350 přímo zapojených škol?
V první fázi vstupovaly do projektu školy doporučené krajskými úřady a ukázalo se, že ne všechny měly eminentní zájem zavádět prvky inkluzivního vzdělávání, svou účast braly jako povinnost. Jiné to bylo v dalších fázích, kdy docházelo k síťování škol. Proběhlo mnoho setkání a řada konferencí, kdy se naši pracovníci snažili zasíťovat školy navzájem i s neziskovým sektorem, s poradenskými zařízeními i s orgány sociálně-právní ochrany dětí. Formou síťování probíhalo další šíření myšlenek, takže okruh škol byl mnohem větší. Důležitou roli v tom sehráli ředitelé. Když dalším školám doporučili postupy, které si vyzkoušeli ve své škole, tak to mělo velkou váhu.
Jaké je vaše pojetí inkluze?
Inkluze v maximalistickém pojetí znamená, že ne-li všechny, tak alespoň naprostá většina dětí by měla mít možnost – zdůrazňuji slovo možnost – navštěvovat běžné základní školy. Současně to ale předpokládá, že to školy budou dobře umět nejen s takzvaně běžnými žáky, ale i s dětmi, které vyžadují nějakou speciální páči. V našem pojetí se proto inkluze týká všech žáků, i když je jasné, že ne všichni vyžadují stejně intenzivní péči. Jde ale o to, aby výuka byla co nejvíc individualizovaná. Jenže to se těžko uskutečňuje v současné situaci, kdy ubývá dětí a školy, které chtějí přežít, kumulují žáky ve třídách. Se třiceti žáky ve třídě se pak o nějaké individualizaci nedá mluvit. Zcela logicky se proto rodiče snaží umisťovat děti na víceletá gymnázia a kvalita hlavního proudu se zhoršuje.
Váš projekt se snažil řešit i problematiku sociálního znevýhodnění ve školách. Co říkáte současné diskusi o potřebnosti praktických škol?
Účastnil jsem se různých panelů na toto téma a nevím, jestli je ještě na místě slovo diskuse. Vytvořily se dva tábory, které se &ddquo;zakopaly“ na svých pozicích. Bohužel jsme svědky takových emotivních vyjádření jako: U nás se ty děti mají dobře a na druhé straně: Vy těm dětem škodíte, protože jim neumožňujete skutečně rovný přístup. Operuje se s veličinou štěstí a možná to je důvod, proč se diskuse dostala na mrtvý bod.
Hodně se také mluví o tom, jaké děti by měly být do praktických škol vlastně zařazovány?
Často se argumentuje tím, že je v praktických školách neúměrně velké zastoupení romského etnika a že mnohé děti, které tam jsou zařazeny, nemají mentální, ale sociální handicap. Je tu také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, že u nás ne všechny děti mají rovný přístup ke vzdělávání. Měli bychom tedy znovu zvážit, jak vyladit kritéria pro zařazování dětí do praktických škol a zda nepřijmout určitá opatření, např. povinný poslední ročník mateřské školy, která by této skupině žáků umožnila lepší přípravu pro vstup do školy a zvýšila pravděpodobnost jejího úspěšného absolvování.
Kolik je dneska praktických škol a jak velká část dětí tam chodí?
Statistiky jsou velmi problematické. Praktické školy jsou součástí hlavního vzdělávacího proudu, jen se v nich vyučuje podle přílohy RVP základních škol, která upravuje vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Kromě celých praktických škol existují i jednotlivé třídy, které se učí podle této přílohy, a školy nemusejí v názvu uvádět slovo praktická. Takže vlastně přesně nevíme, kolik dětí se podle jejího programu učí.
Jak tedy víme například, že je tam neúměrně zastoupena romská skupina?
To také není jasné. Jednu metodiku používá ombudsman a jinou zase Česká školní inspekce. Data se proto rozcházejí a těžko se pak dokazují některá tvrzení. Jako např. když ČŠI v současnosti tvrdí, že klesá počet romských žáků v praktických školách. Z mého pohledu je to velmi problematické. Stačí vzít v úvahu, jak obtížné je už jen stanovit počet Romů v ČR. Podle posledního cenzu se jen 12 000 lidí hlásí k romské národnosti, ale podle kvalifikovaných odhadů jich žije v ČR až 250 000.
Jaká by tedy podle Vás měla být budoucnost praktických škol? Mělo by se jejich působení utlumovat?
Myslím, že by praktické školy měly v určité formě existovat, nicméně je třeba se domluvit, za jakých podmínek, a znovu otevřít diskusi, jaká by měla být jejich cílová skupina. Podle toho by se měly narovnat disproporce v rámci systému. Přijít s tím, že zrušíme praktické školy, je populistický krok, který naprosto nic neřeší. Tady není jednoduché řešení. Pokud chceme něco zrušit, tak musíme vytvořit taková opatření, aby ten chybějící článek mohl být něčím nahrazen. Po zrušení by tady byla nehomogenní skupina dětí, pro kterou by nebylo dostatek odborníků. Čili napřed by tu měla být diskuse, jak by měl vypadat systém jako celek. Není možné z toho vytrhovat jen praktické školy.
Další informace, metodiky a jiné výsledky projektu: www.cpiv.cz
Článek vyšel v časopise VZDĚLÁVÁNÍ, čtvrtletníku Národního ústavu pro vzdělávání, ročník 2, číslo 1/2013, ISSN 1805-3394. Ke stažení na http://nuv.cz/publikace-a-periodika/vzdelavani-1-2013.
13 komentářů:
Třeba by bylo dobré, když autoři projektu chápou " inkluzivní vzdělávání jako přístup založený na myšlence, že všechny děti mohou navštěvovat běžné školy – ale za předpokladu, že tyto školy jsou pro tento účel uzpůsobeny", kdyby vyčíslili, kolik bude stát to jimi zamýšlené "uzpůsobení" škol. Aby to neskončilo tak, že na otázku, zda je možné jít pěšky až na Měsíc, přišla odpověď: ano je to možné, jen je třeba vybudovat schodiště....
Myslím, že se už diskutovalo až moc dlouho a diskutovali nejvíce ti, kteří v rámci různých projekktů získali na diskutování peníze. A právě všem těmto diskutérům nebylo moc po vůli, když se do diskusí chtěli zapojit speciální pedagogové, kteří s dětmi s nějakým typem handikepu každodenně pracují a už vůbec nechtěli, aby do dsiskuse vstupovali rodiče těchto dětí a už vůbec ne o tom, že je na jejich rozhodnutí, zda jejich handicapované dítě bude navštěvovat běžnou základní školu nebo tu stále diskutovanou praktickou. Museli sepisovat různé petice, aby byli vyslyšeni. Viz: http://www.petice24.com/petice_proti_rueni_praktickych_kol
Takže se ptám, kdo bude diskutovat a s kým ?!
kdo bude diskutovat a s kým
A hlavně o čem?
Koncepce vytváření speciálních, rozuměj lepších, podmínek dětem se specifickými problémy se zdá být celoevropsky, a možná i celosvětově překonaná, tedy mrtvá. A že tomu tam rozumějí! Honem rychle do Finska, ať neskončíme ve Švédsku.
Nám, co speciální školy vnímáme jako výdobytek a předvoj pěče o dítě, nezbude, než se s tím smířit.
Při tom rušení neopomeňte ovšem recipročně zrušit i nižší stupně víceletých gymnázií, a hodně pečlivě prodiskutujte diskriminační charakter takzvaných specializovaných škol, to jest matematických, jazykových, sportovních a tak.
Už se těším, jak současní inkluzisté začnou zase za evropské peníze intenzivně projektovat třídy a skupiny se speciální péčí. Tuším, že se na tom už pracuje místo toho, aby se posilovala vnitřní bezpečnost škol. To až blbí s nepřispůsobivejma začnou mydlit zbytky žáčků bez speciálních vzdělávacích potřeb.
Bohužel, ale popis pana Blahy tentokrát není obveselující, přestože tak zní, ale tristně pravdivý. Pod to se nelze než podepsat.
Zajímalo by mne, co budou dělat všichni ti, kteří jsou závislí na penězích z projektů EU, až jejich přísun skončí? A že k tomu má naše republika našlápnuto vzhledem k neschválení zákona o státní službě.
není obveselující, přestože tak zní
To je snad prokletí, nebo co. Vždycky mluvím ale naprosto, a někdy až smrtelně vážně. Naposled, co si pamatuji, jsem zavtipkoval předloni v březnu.
Ale Vy jste, paní Carcy, poslední dobou taková nějaká smířlivější. Řekl bych, že jste se buď rozvedla, nebo vdala.
to je vůl... :)))
Potřebujeme diskusi, nebo potřebujeme systém?
Školství potřebuje systém a řád.
"a školy, které chtějí přežít, kumulují žáky ve třídách. "
Mám pocit, že se vůbec nemá cenu bavit o nějakých reformách, inkluzi,...Ony 4% která doputují do kapitoly školství stačí tak maximálně na špatné platy, čtyři holé stěny ve třídách a na výkřiky politiků před volbami "školství je pro nás prioritou". Ignorant
Jediné co potřebujeme je zrušit inkluzivní vzděláváni jako celek a rozehnat instituce, které pod jeho pláštíkem parazitují na českém školství (http://www.frantisekmatejka.cz/plosna-diskriminace-romskych-skolaku-neexistuje-kdo-na-to-ma-zapadne-bez-problemu/).
Probůh to je těžké zařídit, aby se inkluze dělala, ale SPRÁVNĚ?
To jest, aby do běžných tříd mohli chodit nejrůznější žáci, kteří nemají problém s existencí (s chováním a prací s výsledky) v kolektivu běžných dětí?
Pokud je dítě schopné žít a pracovat v běžném kolektivu, nikdo by mu neměl bránit, ať je jakékoli barvy pleti. Pokud toho schopno není (posoudí rodiče, učitelé, PPP případně další specialista), nechť navštěvuje školy speciální. Oba typy škol v současnosti nejsou zdaleka optimálně fungující, mělo by se máknout na jejich vylepšování jak lidskými zdroji, tak financemi. O tom vylepšování ať se vede diskuse, ale hlavně ať z té diskuse vzejdou konstruktivní závěry a začne se dělat. Ku prospěchu jednotlivců, ale i celků.
A každý zarytý obhájce principu "všechny děti bez rozdílu mohou chodit do běžné školy" (viz článek) nechť jde povinně na 1 týden působit třeba jen jako pomocný učitel do třídy, kde je jeden žák skutečně problémový.
Stále mnoha lidem nedochází, že inkluze na západ od našich hranic není v současné podobě úspěšná. Paříž 2005, Londýn 2011, Stockholm 2013,...
Okomentovat