Ondřej Hausenblas: Která dilemata nás čekají se státní maturitou – Díl 1.

pondělí 6. srpna 2012 ·

Přemýšlím, jak překonat „dialog hluchých“ ve veřejné debatě o vzdělávání. U nás se diskutuje už celkem silně, ale nedochází k téměř žádnému vzájemnému porozumění, protože jedni asi hovoří hotentotsky a druzí kualokačabsky, a další to komentují v padewinštině… Nesrozumitelnost jazyků je mi metaforou pro to, jak minimálně se překrývají už samotná východiska diskutérů (v novinách, na webech), nebo učitelů a rodičů, nebo tvůrců vzdělávací politiky (na ministerstvu a v Parlamentu) či řídících dokumentů (zákon, vyhlášky, RVP, ba i učebnice). V tom, o čem se diskutuje, nejsou „rozdílné názory“, ale dilemata.


Všimli jste si takových dilemat ve vzdělávání kolem sebe? A jednáte s vědomím, že nejsou „problémy“, ale právě dilemata?

Dilema je věcný rozpor, který nelze jednoznačně a natrvalo vyřešit. Můžete se přiklonit k některému řešení, ale dilema tím nemizí, ono vládne dál mezi ostatními lidmi, protože spočívá ve věci samé, nikoli v názoru či zkušenosti jednotlivce či skupiny. Dilematem ve školství je třebas to, že nad tím, jak za státní (daňové) peníze školy a učitelé vyučují, má panovat veřejná kontrola (a ta musí být při množství škola a žáků poměrně masová). Ale přitom se každý žák učí jinak a každý jeho učitel jinak jeho učení chápe, jinak ho povzbuzuje nebo poškozuje, jinými cestami ho vede k rozvoji (a tak se musejí respektovat individuální podmínky, nadání a předchozí zkušenost, metodika…). Kontrola shora být musí, ale přitom poškozuje žákovo učení. Svoboda žákova učení být musí, ale potřebná míra individualizace výuky přitom státu znemožňuje kontrolu nad efektivitou vynaložených peněz.

Jak si představujete, že by se to dalo vyvážit? Musí to být vyvážené, nebo si můžeme dopřát příklon k jedné z možností?

Východiska pro zodpovědné uvažování o osudu žáků a o podobě a cílích maturit jsou často právě dilematická, a tak je vlastně nemožné v nich zavést jediné řešení. To, co se děje ve výuce a při vzdělávání, není zdaleka jasné, ani jednotně chápané, a věcně je to uvnitř také rozporné. Například na jedné straně chceme, aby maturita měla důstojnost a prestiž, na druhé straně prý se má ohlídat, aby ji nedostali ti, kteří umějí jen málo, a dokonce má v závěru studia najít a vyloučit ty, kteří vůbec neměli na střední školu s maturitou nastoupit… K tomu ještě se měla maturita stát spolehlivým základem pro přijímání na vysokou, aby vysoké školy nemusely dělat své přijímačky, a zároveň měla státní maturita patrně potlačit těžko financované vysoké množství studentů VŠ u nás. Atp.

Když připustíme a pak budeme pamatovat, že ve vzdělávání je spousta takových dilemat, budeme mít velmi těžké rozhodování o školské politice, o kurikulu škol a oborů, ale i o roli učitele a o způsobech výuky. Je však dobré pořád vědět, že když se v dilematu rozhodne pro jednu stranu, když se „přijme opatření“, znamená to obvykle, že to je „něco za něco“. Něco získáme, ale něco ztratíme či poškodíme. Když např. mluvíme jen o té stránce maturit, že totiž mají stanovit dolní laťku vědomostí (hotentotsky se tomu říká „nepodkročitelnou“), ignorujeme to, že zde jednáme v určitém dilematu, na jehož druhé straně je prestiž a vážnost maturity před veřejností a na třetí straně je třebas maturita jako náročný cíl studia pro žáka.

Ve kterých situacích a potížích vy sami vidíte dilemata? Tedy kde ve své praxi si je sami uvědomujete a formulujete? A kde se v nich nalézá vaše osobní stanovisko?

Politici a řídící potentáti ve školství jistě musejí leccos rozhodnout jednoznačně – ale k jejich rozhodnutí se veřejnost a zejména profesní veřejnost, vůbec nemusí přidávat jednoznačně a bez výhrad. I když bych velmi rád, aby děti ve škole nebyly surové a sprosté, nebudu souhlasit s nějakým třeba ministrem, který se rozhodne zavést bití nezdobů. I kdyby mi to přineslo do třídy klid a poslušnost, můžu profesionálně upozorňovat na to, že vím, jaké vzdálené následky takové násilné potlačování u mládeže přinese, a že s tím nesouhlasím, a můžu společně s druhými usilovat o zavedení lepšího postupu. Například bych mohl prosazovat, že budoucí odpírače vzdělávání je možné odhadnout už na prvním stupni školy a včas je získat pro aspoň trochu slušné chování i za puberty tím, že v nich od 1. třídy pěstujeme sebeúctu, nebo je získávat pro učení tím, že je budeme vyučovat tak, jak to jejich způsob myšlení a učení žádá (obvykle to chce více praktických metod i obsahů výuky, pomalejší tempo výuky, poodložení abstraktních pojmů typu „životnost jmen“ a naopak větší osobní uplatnění toho, co žák už sám umí).

Máme dilema, že tím, když přijímáme na střední školy s maturitou skoro každého žáka, nutně se roztáhne i škála mezi nejlepšími a nejslabšími absolventy. A my chceme, aby přístup ke vzdělání byl rovný, aby se neztrácel potenciál populace tím, že vyloučíme ty, kdo kvůli špatnému rodinnému zázemí nebo špatné rané výchově zaostali, ač mají IQ a různé talenty. Ale přitom chceme tak protiklad: aby střední škola a maturita měly vysokou prestiž nesráženou chabými výkony absolventů. (Možná ten „úpadek“ nenastal proto, že jsme přijali nějaká nedochůdčata, ale třeba taky proto, že neumíme dost dobře vyučovat ty, kdo nemyslí jako my vysokoškolsky vzdělaní učitelé, nebo že všem vnucujeme obsah výuky takový, který se hodí jen lidem jako my. Co a jak vlastně vyučovat v dějepise? Co je to učit se českému jazyku a literatuře, když jste průmyslovák, a když jste gymnazista? Atd.)

Někde v pozadí stojí východisko „Moje učitelské, akademické, funkcionářské konzervující přístupy ke světu jsou ty jediné, je to TA vzdělanost, a nevím ani, že je možné být vysoce vzdělaný a umět něco docela jiného, než co učili před padesáti lety mě…“. Možná však je vaše východisko jiné: „Pro dnešní společnost jsou potřební lidé, kteří se ujmou praktických povolání s docela jasnými požadavky a činnostmi, a všeobecné vzdělání jim je celkem na nic. Maturitu by měli mít ze svých odborných kompetencí, z ovládání IT, ale nějaká čeština a vyšší matematika jsou jim k ničemu.“ Anebo je vaším východiskem třeba to, že „Každá škola si má podle svých oborů a učitelů vytvořit svůj profil, který bude veřejně znám, a podle toho se tam bude vyučovat, aniž by jim do toho stát mluvil. Škody natropené ve vzdělávání jednotnou maturitou jsou větší než škody dané různorodostí maturit. Takže budou i SŠ a maturity dost praktické, SŠ a maturity dost odborné, i SŠ a maturity dost všeobecné, a nikdo nebude nikoho nutit se sjednocovat.“
Určitě si každý zformuluje své specifické východisko, i třebas další a další. Pro diskuse i pro rozhodování nad podobou maturit a nad osudy příštích ročníků studentů by bylo velmi užitečné, aby každý svá východiska pojmenoval a aby si uvědomoval, v jakém dilematu a kterém jeho místě vlastně vězí jeho stanovisko.

Pokusím se v dalších textech procházet různými dilematy, která vidím jako zásadní pro nynější vývoj v kauze státní maturity.

Zdroj: EDUin.cz

16 komentářů:

Pytlik Blaha řekl(a)...
6. srpna 2012 v 0:48  

Tak nějak spíše intuitivně cítím, že se nehneme, pokud nerozetneme takové to prvotní dilema:
jestli má být ve školství řešeno to, co si myslíme, že má být řešeno
nebo
jestli má být ve školství řešeno to, co má školství řešit.

Simona CARCY řekl(a)...
6. srpna 2012 v 8:58  

Pane Blaho, vy snad mluvite svahilsky, ze nejste schopen prekonat to primitivne jednoduche dilema, ktere jste otevrel? Ta mnohost jazyku nas jednou zabije, Ondrejove to vedi!

Anonymní řekl(a)...
6. srpna 2012 v 10:13  

Jediná věc na světě, ze které mám opravdovou hrůzu, jsou lidé, kterým je všechno jasné. Zvlášť když se jich vyskytuje víc pohromadě. (Jsou okolí stejně nebezpeční, ať už je jim všem jasné to samé nebo každým něco jiného.)
Pana Hausenblase k nim zajisté počítat nelze. Zato některé, kteří si z něj pokoušejí utahovat, docela dobře lze.
Přitom z výskytu takových lidí ve školství jest míti hrůzu přímo apokalyptickou, protože jejich destruktivní potenciál nejen násobí, ale přímo umocňuje.

Anonymní řekl(a)...
6. srpna 2012 v 10:39  

Jestli to dobře chápu, cílem je panu autorovi zodpovědné uvažování o osudu žáků a o podobě a cílích maturit.
Jde mu o to, abychom nechali jedny, aby se na střední škole naučili dobře vařit knedlíky, na jiné míchat beton a spočítat hustotu, na jiné že by vyrůstali budoucí vědečtí experti. To je jistě chvályhodná svoboda vzdělávání a rozvoje jednotlivce. Když ponechám stranou otázku, proč dívka na rodinné či integrované škole má mít maturitu stejně jako budoucí vědec, lékař, inženýr, zůstává to nejzákladnější dilema ze všech:
Učit, či neučit (se)?

P. autor stále vychází ze zcela chybné premisy - že všichni účastníci vzdělávacího procesu, na straně žactva, se chtějí učit a činí tak většinou dobře a rádi, jen ty největší výjimky nestíhají a někdy i odpadají. Kdyby pan autor nebo jeho přátelé někdy zašli do škol, čím níže, tím lépe, viděli by již po první hodině, že je tomu právě naopak.

Takže nikoliv úvaha: všechny děti se chtějí učit, tak je nechte, ať část jich maturuje na praktických školách, část na odborných a část na gymnáziích. Nýbrž: hrubým odhadem polovina dětí, které jdou na SŠ, se UČIT NECHCE NIČEMU a je to patrné z celého devítiletého předchozího období (možná je to i víc než polovina). Dilema zní: co s těmito nemakačenky, pane autore??

Anonymní řekl(a)...
6. srpna 2012 v 11:05  

A další dilema:

Má se tohle nemakačenství řešit až na SŠ, nebo mnohem dříve?

Jasná odpověď: čím dřív, tím líp. Začít se musí od úklidu pískové bábovičky po sobě na pískovišti a od nepuštění žáčka z druhé třídy do třetí, pokud neumí spočítat tři a čtyři nebo čitelně napsat svoje jméno.

Mnoho dilemat by odpadlo, nejen ve škole, kdybychom byli důslední a méně líní občas něco prověřit. Třeba zkouškou nebo testem, když to nejde jinak.

Anonymní řekl(a)...
6. srpna 2012 v 11:23  

Ať jsem třebas za jazykového fašistu, ale tvar "cílích" v textu bohemisty mě irituje. A celý příspěvek spadá svou obecností spíše do textů typu "nebude-li pršet, nezmoknem". Hezká teoretická rozprava od někoho, kdo v životě nestál dlouhodoběji za katedrou na základní či střední škole. Nejsem si ani zdaleka jist tím, že podobné stati něčemu napomohou...

obyčejná učitelka řekl(a)...
6. srpna 2012 v 13:39  

Vážený kolego (nebo vážení kolegové - dikce několika příspěvků je velice podobná), a co takhle se zamyslet, jestli děláte vše pro to, aby se Vaši (vaši) žáci chtěli učit? K tomu prověrky, zkoušky a testy skutečně nepomohou! Viz článek o finském školství. Ale to by bolelo, že?

Anonymní řekl(a)...
6. srpna 2012 v 13:49  

Jediná věc na světě, ze které mám opravdovou hrůzu, jsou lidé, kterým je všechno jasné. Zvlášť když se jich vyskytuje víc pohromadě. (Jsou okolí stejně nebezpeční, ať už je jim všem jasné to samé nebo každým něco jiného.)
Pana Hausenblase k nim zajisté počítat nelze. Zato některé, kteří si z něj pokoušejí utahovat, docela dobře lze.
Přitom z výskytu takových lidí ve školství jest míti hrůzu přímo apokalyptickou, protože jejich destruktivní potenciál nejen násobí, ale přímo umocňuje.
6. srpna 2012 10:13

Jedna z mnoha věcí na světě, která mi vadí, jsou lidé, kterým všechno není jasné. Zvlášť když se jich vyskytuje víc pohromadě. (Jsou okolí stejně nebezpeční, ať už je jim všem nejasné to samé nebo každým něco jiného.) Ti nemají morálku, ti nedodržují žádná pravidla!.
Nechápete, že z nás všech si tady utahuje a ještě k tomu za velmi slušný peníz pan Hausenblas?

Anonymní řekl(a)...
7. srpna 2012 v 10:06  

Ano, máte pravdu, i vámi specifikovaný druh lidí existuje, vyskytují se naprostí agnostici, nihilisté a ultralibertariáni. Taky jsou nebezpeční a je se jich co bát a dávat si na ně pozor.
Ale je jich ve srovnání s těmi, kterým je "všechno jasné" nepatrný počet a pan Hausenblas, alespoň soudě dle jeho textů, osobně ho moc neznám, k nim také nepatří.

Anonymní řekl(a)...
7. srpna 2012 v 10:53  

Paní obyčejná učitelko, tím Finskem bych moc neargumentoval. Na diskusi o Finském školství jsem umístil citaci z odborného článku dvou slovenských autorů, otištěného v Orbis Scholae, z nějž je jasně patrné, že metodologické rozdíly ve výběru vzorků pro testování PISA v jednotlivých OECD zemích jsou tak velké, že činit závěry o tom, jaký je vliv systému vzdělávání (natož pak ověřování znalostí testováním) na kvalitu výstupů, je v tomto stavu nemožné. Ostatně odvolávat se při argumentaci proti testování na výsledky testu, mi přijde contradictio in adiecto. Ale obyčejné učitelce to odpouštím...

Anonymní řekl(a)...
7. srpna 2012 v 11:06  

Pokud jde o pana Hausenblase, tento jeho článek je jedním z nejlepších, protože se v něm prakticky nic netvrdí. Ono nemít v něčem jasno je jedna věc a nemít na něco názor je věc druhá. Polemiky jsou jistě možné, ale postoj pana Hausenblase je veřejně znám. Kam nás dovedla liberalizace školství (čti kšeftování se vzděláváním a tituly) už vidíme. Třeba vysoká míra nezaměstnanosti absolventů je jedním z důsledků upadajícího školství. Přitom by stačilo málo, ale někteří lidé to prostě nevidí, nebo odmítají vidět. Pan Hausenblas chce aplikovat principy fungující na nejlepší studenty na studenty nejhorší a čeká, že to bude fungovat. Škoda, která se tímto čekáním napáchá je o to větší, že motivovat motivované je celkem zbytečné a motivovat vnitřně totálně nemotivované je možné pouze negativně. Chci konečně jednou slyšet, kdo je tím dotyčným, kterého poškozují centrální maturitní testy, které vyžadují základní znalosti funkcí, kombinatoriky, výrokové logiky, geometrie a úvodu do úvodu infinitezimálního počtu a které vyžadují základní znalosti pravopisu mateřského jazyka.

Hausenblas řekl(a)...
8. srpna 2012 v 14:30  

Asi jen dvě poznámky:
Paní obyčejné učitelce děkuji, že připomněla ostatním, že o zaujetí dětí školou je třeba se snažit, nepřichází samo. Malé děti jsou zvídavé, a když se promarní proměna jejich přirozené zvídavosti v bádavost (už na prvním stupni), je těžké je později zaujmout náročnější, složitější látkou ve většině předmětů. Milí diskutéři, prosím nepište, že výuka má děti "bavit". Bavit nás má cirkus, pokec v hospodě, komická opera, animírka v nočním baru... Zkoumání a dozvídání má děti zaujmout! Bavit se mohou někdy jindy a jinde. Ale humor a laskavost do výuky patří, jen bych to nenazýval zrovna "bavením". Když někdy učím páťáčky, vždy hodinu komentují, že je "bavila". Ale tomu nemusím věřit: oni totiž ta slůvka a asi ani ty pojmy a pocity ještě nerozlišují. To, že se často zasmějou, je sice milé jim i mně, ale ve skutečnosti vidím, že to, co s poezií nebo příběhem a příslušnými uměleckými prostředky děláme, je zajímá, proto že celou hodinu spolupracují a nepolevují. To není totéž, jako že je to "baví".
Ani v dobách před komunismem se škola nesnažila děti bavit - škola si pozornost a práci jistým druhem násilí na dětech také vynutila (tresty, rákoska, domácí bití za špatné známky - svět byl jiný). A tím je jistě něčemu nepěknému naučila, takže mnozí požadují aplikaci donucovacích postupů dodnes (nevím, zda i pro sebe samé...).

Druhá věc je jen pro jednoho anonyma: Zkusil/a jste si někdy skloňovat slovo CÍL, a přiřadit ho k některému vzoru podstatných jmen? (Jako to má ve škole v češtině být, dám příklady ve větě nebo v syntaktických spojeních, abyste hned chápal/a význam i pád...) "Cíl končí na hlásku tzv. obojetnou, vzdělávání bez cíle nemá smysl, pořádná výuka vede vždy k cíli, viďte? O kterém cíli mluvíte? A množné číslo: Kde jsou nějaké cíle? Nepruďte tu pořád s těmi cíli, ano?
Hm hm, ty tvary jako např. "výuka bez cílů nedospívá k žádoucím cílům" - nejsou ony podle vzoru STROJ? (bez strojů ke strojům) Hm hm, je to dost divné, že brněnská Příruční mluvnice češtiny skutečně uvádí u slova cíl jen tvar "o cílech" - vždyť on vůbec do toho paradigmatu nepatří, je od vzoru "hrad"! To už byste mohli podobně jako nedovzdělaní lidé říkat, že jste hovořili "o pracech" studentů, atp.
Jo, to jsou dilemata!

Anonymní řekl(a)...
8. srpna 2012 v 15:35  

Pane Hausenblasi, doporučuji kontaktovat Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR:

http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=228

Tam je uvedeno, že se jedná o výjimku ze skloňování. Je těžké, když se bohemista vyjadřuje tak, že nebohemisty to tahá za uši a navíc se při tom nedokáže opřít o platný úzus, natož pak o platnou normu jazyka.

Anonymní řekl(a)...
8. srpna 2012 v 16:51  

I češtinář (neřkuli bohemista) může udělat chybu - například ve skloňování. Jsou lidé, kteří chybu dokážou uznat (a třeba se za ni i omluvit). A pak jsou tací, kteří se snaží různě vymlouvat (nepozorností apod.), což je přirozené. Nejhorší jsou pak reakce demagogické - jednu z takových předvedl p. Hausenblas.

Anonymní řekl(a)...
12. srpna 2012 v 0:43  

O co se vsadíme, že vyjdou další, ještě mnohem úžasnější díly? A bude jich určitě dost! Business is business. Tož, přežili jsme totalitu, př...... i ...

Anonymní řekl(a)...
14. srpna 2012 v 22:46  

Aspoň máme možnost díky konkrétnímu příkladu udělat si obrázek, jaký odborník pan Hausenblas je. Což také není od věci.

Články dle data



Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.