Přečtěte si: OECD: České školství upadá

Dovolil jsem si vypůjčit titulek z dnešních zpráv. Ten titulek dál pokračuje: Tady je 17 kroků k záchraně. Hlavní motiv všech sedmnácti doporučení expertů, jak říká autor příspěvku Petr Holub, zní: „Nejdřív musíte říci, co vlastně chcete udělat, a pak musíte kontrolovat, jestli to opravdu děláte a jestli má vaše práce výsledky.“


Z článku Emila Rumla v BritskéListy.cz vybíráme:

Politikům „v našich krajích“ se nedivím. Ti budou (až stávající ročníky skončí školní docházku) „za vodou“, a bez odpovědnosti i mimo politiku. Rodičům se divím. Protože skrze své (málo vzdělané) děti si „zadělávají“ na velké problémy. Své a svých dětí, v budoucnu. „Ostrůvky pozitivní deviace“ už se objevují – viz případ litoměřického gymnázia.


Pravdou ale zůstává, že:

1. dokud nebudou ve vedoucích pozicích sedět lidé morálně (to především) a odborně na výši, ale známí známých ze stranických sekretariátů, leštiči klik, společnice a společníci, budou nám jakákoli doporučení jakýchkoli komisí k ničemu.
2. dokud se nebudou lidé ve vedoucích pozicích zodpovídat za svoji práci, budou nám jakákoli doporučení jakýchkoli komisí k ničemu.
3. dokud se nebudou rodiče aktivně zajímat o kvalitu vzdělávání svých potomků, budou nám jakákoli doporučení jakýchkoli komisí k ničemu.

Holt, školství tu nestojí ve vzduchoprázdnu samo o sobě.


Tento příspěvek vyjadřuje osobní zkušenosti a prožitky čtenáře BL, a nemá za cíl jakkoli do detailů rozebírat problémy českého školství. I když by pro někoho mohlo být zajímavé rozepsat se o tom, kterak pan ředitel nejmenované školy po několikahodinové instruktáži kolegů jak zapnout počítač, vyučuje IT, nebo jak se vyhozený šéf školského odboru (aprobace dějepis) stane ředitelem odborné školy se strojírenským zaměřením atd. Věřím, že by pro někoho mohlo být zajímavé i do detailů rozebírat problémy českého školství.