Přečtěte si: Skomírající občanská výchova

Titulky deníků nás v poslední době poměrně intenzivně upozorňují na nekalé praktiky ve světě politiky, obchodu a dokonce i spravedlnosti. A jestliže nedávný předseda vlády tvrdí: „Jen malé dítě může věřit tomu, že miliardář přišel ke svým miliardám neposkvrněnou cestou,“ signalizuje to, byť nepřímo, že bychom se měli vážně obávat o řádnou správu věcí veřejných a de facto i o naši budoucnost. Možná by ale v této souvislosti mohlo přijít světýlko naděje od mladé generace.

Z článku Jana-Michala Mlezivy v blog.aktualne.cz vybíráme:

Obdobně jako v rodině nalezneme také v škole dvě sféry, prostřednictvím nichž se vztah k politice buduje. Jednou z nich se samotná výuka, druhá – možná dokonce vlivnější – souvisí s postavením žáků vůči učiteli a s jejich spolupodílením na rozhodovacích procesech ve škole. Žáci základních i středních škol nemají ve většině případů vůbec právo, aby se k tomu, co ve škole probíhá a co se jich bezprostředně týká, vyjadřovali. Již tradiční pozdrav na začátku vyučovací hodiny, trvale praktikovaný od dob císařství, dává jasný signál, kdo ve třídě má jaké právo. Pro žáky to znamená: teď 45 minut přestávám být člověkem zodpovědným sám za sebe a jsem povinen se podřídit velení.


Učitelé, včetně těch nejmladších, se vesměs domáhají kázně a poslušnosti. Nevyžadují vytvoření vhodné pracovní atmosféry, která by vznikla vzájemným úsilím zúčastněných. Autoritářské postavení učitelů, které se s věkem žáků nijak nemění, musí proto po dvanácti třinácti letech zanechat v chování mladých lidí viditelné stopy. Jak pak můžeme po nich chtít, aby byli na prahu dospělosti a dále schopni stavět se zodpovědně k vážným problémům, které život společnosti denně přináší a které se jich různou měrou, ale přesto dotýkají?