Bořivoj Brdička: Kolaborace nebo kooperace?

Článek popisuje, jak odlišné významy těchto dvou pojmů souvisejí se vzděláváním, svobodou, vývojem společnosti, konektivismem a masivními otevřenými online kurzy - to vše v souvislosti s profesním rozvojem učitelů.



Že je spolupráce při výukových činnostech přínosná, to se ví již dávno. Celá řada teoretiků během 2. poloviny minulého století zkoumala, jak výukovou spolupráci žáků nejlépe zorganizovat. Hezký přehled výsledků předkládá třeba zdroj teoretických materiálů pro přípravu učitelů profesora Brookse z Miami University v Ohiu Partners in Learning v článku Collaboration vs Cooperation.

V první řadě cituje definice předložené v roce 1995 Dillenbourgem a spol., které říkají, že kooperace je „aktivita, při níž je práce rozdělena mezi účastníky, přičemž každý z nich je zodpovědný pouze za svou část řešení úkolu“. Kolaborace je pak chápána jako „zapojení účastníků do koordinovaného úsilí vyřešit úkol společně“.

Rozdíly mezi těmito dvěma pojmy latinského původu se ve výuce projevují odlišným přístupem učitele k formování pracovních skupin žáků při plnění úkolů. U kooperace má každý žák v týmu svou nezastupitelnou roli, je zodpovědný za svou část práce a může být i samostatně hodnocen. Je zde ale reálné nebezpečí, že při selhání některého ze členů týmu nebude úkol jako celek splněn. Proto je třeba, aby skupina byla pokud možno homogenní, tj. aby mezi schopnostmi jejích členů (plnit svěřené specifické úkoly) nebyly velké rozdíly.
Kolaborativní skupina má jiné vlastnosti. Na plnění úkolů pracují všichni dohromady. Diskutují nejvhodnější postup, střídají a doplňují se v práci na výstupech, vzájemně svou práci připomínkují a za výsledek nesou společnou odpovědnost. Hodnotit lze v takovém případě pouze skupinu jako celek. Její členové pomáhají jeden druhému, a tak je mnohem snazší formovat i heterogenní skupinu z žáků značně odlišných schopností. V mnoha případech lze v praxi oba typy spolupráce kombinovat (viz např. úlohy typu Webquest).

Docela zajímavé souvislosti se vynořují, začneme-li zkoumat vzdělávání z pohledu konektivismu. Jde o to, že výukové procesy se stále více přesouvají do virtuálního prostředí, kde se spojení realizuje prostřednictvím počítačových sítí. Spolupráce je zde zcela běžným jevem. Jak ale připomíná David Eaves (Wiki’s and Open Source: Collaborative or Cooperative?), jedná se většinou o kooperaci, nikoli o kolaboraci. Na příkladech vývoje open source software ukazuje, že k cíli se zde nejčastěji dospívá rozdělením úkolů na více částí, jež jsou řešeny různými programátory nezávisle na sobě zcela samostatně. Podle něj je hlavním důvodem fakt, že skutečná kolaborace je v prostředí technologiemi vytvářených sociálních sítí, kde mezi sebou mají lidé trochu jiné (slabší) vazby, poněkud obtížnější.

Diskuzi na podobné téma otevřel v dubnu 2010 (jeden ze dvou duchovních otců konektivismu) Stephen Downes článkem Collaboration and Cooperation. Podle něj existuje paralela mezi kolaborací a kooperací na jedné straně a skupinou a sítí na straně druhé. Kolaborace je snáze možná ve skupině fyzicky si blízkých jedinců, ale pro síť vzdálených propojených lidí majících společný zájem je typická spíše kooperace. Ve skupině je každý součástí celku, zatímco v síti si její členové zachovávají svou individualitu a výsledek vzniká společným působením jednotlivých příspěvků.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz