Jan Koucun: Alternativní komunikace jako prostředek vzdělávání

čtvrtek 21. října 2010 ·

Zavítal jsem onehdy do jedné speciální školy opravit pár závad na počítačové síti a během přestávky si povídám s kamarádem, speciálním pedagogem. Z ničeho nic Radek vstane, jakoby jej někdo volal, jde naproti přijíždějícímu vozíku, na kterém sedí Jirka, a říká mu: „Ahoj Jirko, copak potřebuješ?“ Jirka něco zamumlá, hlavou pohybuje ze strany na stranu a naráží s ní na jakousi zkroucenou tyč. Radek přijde až k Jirkovi, dotaz zopakuje a přitom něco ťuká jedním prstem na notebooku, který má Jirka u vozíku. Po chvilkové výměně jakýchsi sdělení se oba vzdalují.

9 komentářů:

Petra řekl(a)...
9. listopadu 2010 22:57  

Tak to je opravdu úžasný příklad toho, jak mohou technologie pomáhat. Přiznám se, že já sama bych asi neměla dost odvahy při práci s takto postiženými dětmi. O to více si cením toho, že je možné, aby se zapojovali do běžné komunikaci, i když prostřednictvím stroje. Když se nad tím zamyslíte, co jiného jsou vlastně emotikony...

Jan řekl(a)...
11. listopadu 2010 18:30  

Ale pořád si myslim, že hodně kantorů má falešný respekt z toho, jak přijímat lidi s postižením. Jak s nimi komunikovat. A přitom to dokáží. "Emotikony" jsou krásný příklad toho, že to dokáže každý.

A co k tomu stačí?

Zbavit se toho, "nemám odvahu", "nevím jak s nimi komunikovat" .....a stačí se JEN "normálně" bavit. S respektem k postižení :-)

A tak rovnou nabizím, pokud bude mít někdo chuť, napište, domluvime se a společně si popovídáme. Tím myslím "společně"

Anonymní řekl(a)...
13. listopadu 2010 18:40  

Človeka poteší, ak sa dozvie o tom, že moderné technológie vedia pomôcť aj v takej oblasti. Pred sedemnástimi rokmi sa mojej sestre narodil syn s mozgovou obrnou. V tom čase v Košiciach len málokto vedel napr. o Vojtovej metóde. Pamätám si, ako brali s manželom malého, kameru a cestovali do Prahy. Vtedy boli informácie veľmi chabé z tejto oblasti. Dnes je situácia oveľa lepšia. Využívajú preto všetky dostupné možnosti, aby kvalita jeho života bola čo najlepšia. Filip nerozpráva, nesedí, nemôže sám hýbať končatinami. Jeho najbližší mu „rozumejú“, aj keď nikdy sa nedočkajú komunikácie s ním na takej úrovni, aká je popisovaná v článku. Myslím si, že všetci, ktorí majú snahu sa k postihnutým viac priblížiť, nemali by zahadzovať žiadnu možnosť, ktorá sa im ponúka. Dnes je ešte veľa tabu v tejto oblasti. Preto si veľmi vážim ľudí, ktorí majú ochotu šíriť tieto cenné informácie. Ďakujem autorovi článku za to, že sa o tieto veci zaujíma. Jana

Jan řekl(a)...
14. listopadu 2010 17:04  

Jano, děkuji za reakci.
Myslim, ze ani situace v Čechách nebyla v té době o moc růžovější. I když mě překvapuje, že ve velkých městech (což Košice jsou) nebyla žádná podobná péče. Vše má svůj vývoj a tak doufám, že je situace podstatně kvalitnější i na malých městech.
Tedy by mě zajímalo, jaké zkušenosti mají lidé z menších měst. Ale i to, jaké alternativní prostředky a technologie, jsou dostupné pro rodiče dětí s postižením. A jaký názor mají samotní učitelé.

Anonymní řekl(a)...
16. listopadu 2010 8:37  

Přečetla jsem si článek, ale ke zveřejnění mého názoru mi chybí přesvědčení, že zrovna já jsem k tomu kompetentní. Přesto bych zareagovala. ...Navíc je pro mě problém vůbec samotný kontakt s postiženým, natož řešení komunikace s ním.

Pro mě jako budoucí učitelku, která se za celou svou školskou praxi s žádným postižením nesetkala, a tedy ani nemusela řešit jakoukoliv alternativní komunikaci, je to určitě zajímavé. Ve skrytu duše, ale doufám, přiznám se, že to v blízké budoucnosti nebudu muset řešit jinak než formou zamyšlení.
V mé obavě mě utvrzuje už jen to, že jsem se během uplynulých čtyř a kousku let studia na Pedagogické fakultě v Praze s touto tematikou téměř nesetkala, a když tak pouze teoreticky, okrajově (rozuměj kategorizace možných postižení jako součást zápisu v sešitě). Kvůli této nezkušenosti z toho pro mě vyplývá jedna velká obava z takovéhle odpovědnosti. Jak jste ve svém článku uvedl, začlenění žáků s hendikepem přináší značné výhody pro žáky s postižením i pro kolektiv třídy, na druhou stranu z tohoto začlenění vznikají i další (a ne nepodstatné) nároky na učitele.
Při nahlédnutí na současný stav, kdy je třída složená z žáků s různými dys diagnózami, s diagnózou poruchy koncentrace pozornosti, z dětí pocházejících z rodin národnostních menšin atd., mě osobně začlenění žáka, jehož výuka je takto náročná, děsí!
Možná jde jen o potřebu delší praxe, než mám, možná stačí setkat se s těmito žáky osobně, a překonat tak dané stereotypy, možná by to vyřešil asistent pedagoga do každé třídy, možná by stačilo snížit počet dětí ve třídě na příjemných 13, 15. Možná až začnu opravdu učit, uvidím vše jinak. Zatím si, ale myslím, že současné studium učitelství na peďáku nenabízí adekvátní čas, podmínky, přípravu atd. pro takovýto úkol.
Studentka 5. roč, Pedf UK

Anonymní řekl(a)...
16. listopadu 2010 8:39  

Přečetla jsem si článek, ale ke zveřejnění mého názoru mi chybí přesvědčení, že zrovna já jsem k tomu kompetentní. Přesto bych zareagovala. Navíc je pro mě problém vůbec samotný kontakt s postiženým, natož řešení komunikace s ním.

Pro mě jako budoucí učitelku, která se za celou svou školskou praxi s žádným postižením nesetkala, a tedy ani nemusela řešit jakoukoliv alternativní komunikaci, je to určitě zajímavé. Ve skrytu duše, ale doufám, přiznám se, že to v blízké budoucnosti nebudu muset řešit jinak než formou zamyšlení.
V mé obavě mě utvrzuje už jen to, že jsem se během uplynulých čtyř a kousku let studia na Pedagogické fakultě v Praze s touto tematikou téměř nesetkala, a když tak pouze teoreticky, okrajově (rozuměj kategorizace možných postižení jako součást zápisu v sešitě). Kvůli této nezkušenosti z toho pro mě vyplývá jedna velká obava z takovéhle odpovědnosti. Jak jsi ve svém článku uvedl, začlenění žáků s hendikepem přináší značné výhody pro žáky s postižením i pro kolektiv třídy, na druhou stranu z tohoto začlenění vznikají i další (a ne nepodstatné) nároky na učitele.
Při nahlédnutí na současný stav, kdy je třída složená z žáků s různými dys diagnózami, s diagnózou poruchy koncentrace pozornosti, z dětí pocházejících z rodin národnostních menšin atd., mě osobně začlenění žáka, jehož výuka je takto náročná, děsí!
Možná jde jen o potřebu delší praxe, než mám, možná stačí setkat se s těmito žáky osobně, a překonat tak dané stereotypy, možná by to vyřešil asistent pedagoga do každé třídy, možná by stačilo snížit počet dětí ve třídě na příjemných 13, 15. Možná až začnu opravdu učit, uvidím vše jinak. Zatím si, ale myslím, že současné studium učitelství na peďáku nenabízí adekvátní čas, podmínky, přípravu atd. pro takovýto úkol
Studentka 5. roč. Pedf UK

Anonymní řekl(a)...
16. listopadu 2010 8:40  

Přečetla jsem si článek, ale ke zveřejnění mého názoru mi chybí přesvědčení, že zrovna já jsem k tomu kompetentní. Přesto bych zareagovala. Navíc je pro mě problém vůbec samotný kontakt s postiženým, natož řešení komunikace s ním.

Pro mě jako budoucí učitelku, která se za celou svou školskou praxi s žádným postižením nesetkala, a tedy ani nemusela řešit jakoukoliv alternativní komunikaci, je to určitě zajímavé. Ve skrytu duše, ale doufám, přiznám se, že to v blízké budoucnosti nebudu muset řešit jinak než formou zamyšlení.
V mé obavě mě utvrzuje už jen to, že jsem se během uplynulých čtyř a kousku let studia na Pedagogické fakultě v Praze s touto tematikou téměř nesetkala, a když tak pouze teoreticky, okrajově (rozuměj kategorizace možných postižení jako součást zápisu v sešitě). Kvůli této nezkušenosti z toho pro mě vyplývá jedna velká obava z takovéhle odpovědnosti. Jak jsi ve svém článku uvedl, začlenění žáků s hendikepem přináší značné výhody pro žáky s postižením i pro kolektiv třídy, na druhou stranu z tohoto začlenění vznikají i další (a ne nepodstatné) nároky na učitele.
pokračování..

Anonymní řekl(a)...
16. listopadu 2010 8:41  

pokračování... Při nahlédnutí na současný stav, kdy je třída složená z žáků s různými dys diagnózami, s diagnózou poruchy koncentrace pozornosti, z dětí pocházejících z rodin národnostních menšin atd., mě osobně začlenění žáka, jehož výuka je takto náročná, děsí!
Možná jde jen o potřebu delší praxe, než mám, možná stačí setkat se s těmito žáky osobně, a překonat tak dané stereotypy, možná by to vyřešil asistent pedagoga do každé třídy, možná by stačilo snížit počet dětí ve třídě na příjemných 13, 15. Možná až začnu opravdu učit, uvidím vše jinak. Zatím si, ale myslím, že současné studium učitelství na peďáku nenabízí adekvátní čas, podmínky, přípravu atd. pro takovýto úkol
Studentka 5. roč. Pedf UK

Jan řekl(a)...
29. listopadu 2010 13:47  

Co říci na poslední reakci?
Vypadá to tak, že školy produkují připravené budoucí učitele, ale asi ne na vše.
Což v dnešní době bude velký otazník.
Dětí s postižením, znevýhodněním, poruchami učení je stále více než dost. Myslím, že by se připraveností učitelů neměla podceňovat.
Jen, aby tato reakce neznamenala přidání dalších studijních povinností pro studenty.
Ale rozhodně by stálo za úvahu o změnu v předmětech, které jsou v tzv. Univerzitním základu. Vynechat z povinně volitelých předmětů takové, které kopírují jiné obory či jsou mírně řečeno nesmyslné a přidat například... nazvěme to "Praxe ve třídách se speciálními potřebami". A nebo by bylo lepší zařadit předmět mezi povinné.



Články dle data

Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.