Učitel by se měl jen s největší opatrností vyjadřovat veřejně ke schopnostem a budoucnosti svých žáků. Bylo mi vždy nepříjemné poslouchat ve sborovně jednoznačné soudy kolegů-učitelů typu: "Z něj nikdy nic pořádného nebude", nebo "Ta je pro zvolené životní zaměření dopředu odepsaná“, nebo „Ona na to v žádném případě nemá". Vynášet taková jednoznačná hodnocení u 14letých dětí je velmi odvážné a často zavádějící. Stane se dost často, že je život sám opraví. Ale to již může být pozdě. To tehdy, že se v nevhodnou dobu dostanou přímo k adresátovi, může to na roky negativně poznamenat žákovu sebedůvěru a jeho zařazení do života.
Při setkáních bývalých žáků po létech se mi často stává, že je nepoznávám. A není to jenom tím, že změnili svůj fyzický vzhled, vyrostli a dospěli. Stejnou proměnu prodělal změny i jejich duševní rozvoj. Stává se, že ti kteří se ve škole spolužákům i učitelům jevili jako průměrní a zcela nevýrazní, se po létech promění a stanou se z nich jiné osobnosti. Jsou úspěšní nejen v osobním životě, ale i zaměstnání. Naopak ti, o kterých se ve školním věku předpokládalo že dosáhnou v životního úspěchu, se ztratí v průměru a všeobecné očekávání nenaplní. Po takové opakované zkušenosti hledám příčinou takových překvapivých zvratů a proměn. Odpovědí se nabízí několik. Možná si ti úspěšní v raném věku zvykli jenom vítězit a být neustále nejlepší. Doma je hýčkali rodiče, spolužáci je oslavovali a učitelé neustále hovořili o jejich jedinečnosti. Ale školní třída je poměrně malý a dost náhodný vzorek k takové klasifikaci. Až další život, se svými nároky a zkouškami, spravedlivě ověří co v nich je výjimečné a jaké jsou jejich skutečné možnosti a schopnosti. A možná v tom je současně i příležitost pro ty kdysi ve škole zatracované a podceňované. Mají osud ve svých rukou a mají schopnost už od dětských let překonávat různé překážky. A když přijede jejich šance, uchopí ji a prosadí se. Napadá mně hned několik takových živých příkladů z galerie mých bývalých žáků.
Jirka byl tichý a nevýrazný chlapec, neprůbojný a bez schopnosti veřejně se předvést. Měl ale velkou zálibu ve fotografování. Svoji zálibu zhodnotil v tom, že si svoji zálibu vybral jako svoji životní profesní cestu. Otevřel si ateliér a začal podnikat. Dnes je jedním z nejúspěšnějších podnikatelů ve městě. Má svoji zavedenou firmu, postavení a všeobecně uznávanou kvalitu.
Nebo Maruška. Byla doslova „popelkou“ mezi dívkami ve třídě. Neměla téměř žádné kamarádky, chodila všedně a jednoduše oblečená, kolektivu těch nejlepších se stranila. Jednotlivými ročníky školy procházela jen s obtížemi a její školní prospěch byl sotva průměrný. Při srazu spolužáků po 10 letech ji po příchodu nikdo z nás přítomných nepoznal. Vešla elegantní dáma, vybraně oblečená, kultivovaná, sebevědomá. Teprve po jejím představení jsme začali lovit v paměti a pochopili o koho jde. Všichni jsme na ní chtěli vysvětlení, co ji tolik proměnilo? Její příběh byl prostý, tak trochu z „červené knihovny“. Skromnost a pokora ji postupně vynesly na místo sekretářky jedné známé a významné pražské společnosti. Postavení a pozice které dosáhla, ji od základu změnily. Získaná sebedůvěra jí umožnila naučit se cizí jazyky, dostat se do světa. To vše se projevilo na změně jejího vystupování, oblečení a výsledkem byl docela jiný člověk.
Pronášet ve školním věku soudy o budoucnosti žáků je pro učitele nejen velmi těžké, ale také nevděčné. A určitě i nebezpečné, protože riziko omylu ve vyneseném soudu je vysoké. Sám jsem se jako učitel takovým vyjádřením důsledně vyhýbal. Rolí učitele není dávat svým žákům nálepky a prognózovat jejich budoucnost. Jeho role je zcela jiná. Vedle sumy vědomostí, které by je měl naučit, je to umění pomoci najít jejich silné stránky a nadprůměrné schopnosti. A z těchto zjištění by jim měl být schopen poradit, případně navést na budoucí životní dráhu. I tady mi poslouží příklad ze života. Honzovi nešla čeština a vůbec jazyky. Byl to přemýšlivý chlapec, vždy ochotný a šikovný k jakékoliv práci. Vyučil se a později si dálkovým studiem doplnil maturitu na průmyslovce. Po revoluci se stal úspěšným podnikatelem a založil si stavební firmu. Nedávno mně navštívil a svěřil se mi, jak o jeho budoucnosti rozhodlo, že jsem ho hodnotil na vysvědčení jedničkou z matematiky, ač tehdy navštěvoval diferencovanou „nestudijní“ třídu. Přestal se podceňovat, dalo mu to potřebnou sebedůvěru a nasměrovalo ho k životnímu záměru, kde se uplatnil.
Život člověka je dlouhá pouť, s mnoha zatáčkami a zastaveními. Učitel má příležitost hned na jejím začátku žákům poradil a pomoci. Nebo jim svými nevhodnými prorockými vizemi, při absenci taktu a citu, naopak životní cestu zkomplikovat a ztížit. Když se učiteli podaří žákovi pomoci a stát se pro něj trvalou vděčnou vzpomínkou, není pro učitele větší odměny.
S použitím blogpostu autora na blog.rvp.cz.
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat