„Abys nedělal hrubky, pitomče“ zasmějete se teď možná. Ale s tou mojí češtinou to snad tak zlé nebude a titulek, jak doufám, vysvětlím.
Můj " Obdélník " vyvolal nebývale bohatou diskusi, a to především na portálu Česká škola, kterému tímto děkuji, že můj článek převzal. Ta diskuse (zabrouzdat si v ní můžete zde ) mi položila hromadu otázek. Ať již otevřeně, anebo skrytě mezi řádky. Mnohé diskusní příspěvky mi prozradily poměrně překvapivé věci. Na České škole jsem slíbil, že postupně všem diskutujícím odpovím. Ale nevím, nevím - během vánočních prázdnin se jich tam objevilo na dvě stě padesát. Navíc si myslím, že některé otázky a odpovědi by bylo škoda roztrousit do několika desítek útržků a přidávat už tak dost rozlezlému diskusnímu pavoukovi další nožičky typu Re Re Re… a Re Re Re Re Re Re… Pak už totiž ani vlastně nevíte, komu a na co odpovídáte. Aspoň nejzávažnějším otázkám bych se proto rád věnoval samostatně.
Dnes tedy poprvé (a jak to tak vypadá, ani zdaleka ne naposled) o smyslu matematiky, češtiny, chemie, dějepisu a vzdělání vůbec.
"K čemu je mi dobré, že budu umět dorýsovat čtverec, pokud budu mít jeho úhlopříčku? Tento dotaz myslím naprosto vážně."
Nepochybuji. Tento dotaz je naprosto vážný a zcela zásadní. A važme si žáků, kteří takové otázky kladou.
"Tyhle šťoury mám nejradši. Už víc jak hodinu sedím a přemýšlím o té Vaší ale naprosto pitomé úhlopříčkové otázce. Být můj žák, tak s Vámi vyrazím dveře."
Kolega Luděk Blaha reagoval na předešlý "naprosto vážný dotaz". Kantorova reakce odráží velmi nepříjemný rozpor: Otázka typu "k čemu to je" je totiž velmi jednoduchá a položit ji dokáže každý. Ale odpověď je po čertech složitá. Každému je totiž třeba odpovědět trochu jinak a žádná z těch odpovědí asi netrefí úplně do černého. A žák se navíc často ptá v budoucím čase: „K čemu mi to bude?“ A vzato přísně logicky, na takto položenou odpovědět vlastně ani nelze. Už z toho jednoduchého důvodu, že nemůžeme vědět, co bude za hodinu. Dnes přece nemůžeme vědět, co kdo bude potřebovat zítra, natož za rok či snad dokonce za deset let. Znamená to snad, že nás škola, i kdyby se stavěla na hlavu, nemůže do života vůbec připravit?
Odpověď na tuto otázku bych si nechal do nějakého příštího blogu. Dnes bych se pokusil demonstrovat prvně zmíněnou prostou skutečnost, že totiž otázku "k čemu to potřebuji?" může chápat každý jinak a tudíž každý očekává trochu jinou odpověď.
V diskusi se často objevuje podpis To se neříká.
To se neříká říká:
(To jsou věty, co? Koho napadlo takové jméno? Byl bych se raději, kdyby se jmenoval Skákal přes oheň, až si propálil mokasíny :-) )
Takže To se neříká říká: "Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské škole."
Vtipálek? Asi. Jenže k jeho jménu mi to moc nesedí. Něco takového se říká docela často. A pohříchu většinou v situacích, kdy je jasné, že to takový "mateřský vzdělanec" myslí naprosto vážně.
Předpokládejme tedy, že ani To se neříká nežertuje. Pak mi nezbývá, než se ho zeptat, ve které mateřské škole se naučil číst, psát, brouzdat po internetu, nesouhlasit s psaným textem a vyplňovat elektronické formuláře? Jistě, tito jedinci se mohou bránit tím, že to všechno sice umějí, ale k životu to nepotřebují. Ponechejme stranou otázku, zda lze vůbec nepotřebovat něco, co právě dělám. Takový argument je totiž hluboce mylný v jiném ohledu. Staví-li se totiž někdo k věci takto, pak k životu nepotřebuje ani tu mateřskou školu. Důkazem toho jsou třeba žáby nebo švábi, kteří mateřskou školu nikdy neabsolvovali, a přesto žijí. Navíc člověk toho potřebuje k životu mnohem méně než šváb. Šváb je totiž nucen získat potravu a snažit se nebýt potravou pro někoho jiného, jinak by dlouho nepřežil. Člověk ke své existenci potřebuje jen přijímat potravu a vyměšovat. Sežrán, pokud se nenachází zrovna v blízkosti lví smečky, asi nebude. A neumí-li získat potravu, vždy se najdou jiní jedinci jeho druhu, kteří ho v případě potřeby nakrmí a po biologicky nutných důsledcích umyjí a přebalí. Takže, milý kolego, toužíte-li po takovém životě, směle do toho. Nepotřebujete k němu vůbec nic.
Opusťme tedy tento extrémní příklad a shodněme se na tom, že jakési vzdělání člověk potřebuje. Ale jaké tedy? K čemu kupříkladu já jako matematik potřebuji znát vzorec kyseliny siřičité, na co je mi recitace Písní kosmických, vědomost o tom, co se stalo v roce 1415, anebo ve které části Moravy leží Moravské pole?
První, co jako tazatel, a v tom to případě zároveň i jako tázaný, musím udělat, a co bohužel pohříchu většinou neděláme, je, že se musím zamyslet. Co pro mě znamená, že něco "potřebuji"? A mohu si odpovědět třeba takto: Potřebuji to tehdy, když mi tato znalost přinese nějaký bezprostřední užitek či zisk. Pak musím odpovědět ano - tyto znalosti jsou mi k ničemu. S matematikou nemají nic společného a nenapadá mě žádná situace, kde by mi tyto znalosti mohly poskytnout nějakou výhodu oproti těm, kteří tyto znalosti nemají.
Jistě, každý asi chápe, že matematik může potřebovat např. čtverec sestrojený z úhlopříčky (češtinář Nerudu, chemik kyselinu…) třeba už jen proto, že to hustí do někoho jiného a je za to placen. Z tohoto důvodu má pro matematika (češtináře, chemika…) taková znalost praktický a dokonce hmatatelný význam. Otázkou ale je, k čemu je to žákovi, který matematikem (češtinářem, chemikem…) a navíc ještě učitelem nikdy nebude? Dovedu si představit celou řadu "praktických" situací, kde by mi ten čtverec skutečně pomohl. Poctivě však musím přiznat, že jsem si nevzpomínám na jediný případ, že bych se do nějaké takové situace skutečně někdy dostal.
Na základě předchozí úvahy mohu dojít k závěru, že čtverec nemá smysl učit. Pak bych ovšem měl hlásat abychom učili opravdu jen to, co může žák okamžitě po každodenním odchodu z vyučování "vyměnit za drobné". Testovalo by se to velmi snadno. Takový žák by mohl zajít třeba do knihovny (chemičky, nábytkářské firmy…) a zvolat: "Umím čtyři verše Jak lvové bijem` o mříže (vím, co je H2SO3, umím sestrojit čtverec…), tak hybaj do pokladny a dejte mi za to tři padesát!" A když s ním vyrazí dveře, může řvát: "Zrušte Nerudu, (kyseliny, čtverce…), není to ničemu!"
Nechci nikomu vnucovat svůj názor, ale myslím, že něco takového se musí zdát mimo mísu i tomu "vzdělanci" z mateřské školy. Bude však při méně kategorickém přístupu situace jednodušší? Nemyslím. U konkrétních příkladů (třeba u toho čtverce z úhlopříčky) můžeme "vymýšlet" nejrůznější "aplikace". Jak už jsem řekl, jako matematik si jich pár docela "věrohodných" vymyslet troufnu. Zdatně mi v tom nakonec v minulých dnech pomáhali i mnozí diskutující - a já jim za to děkuji:
"K čemu je čtverec? Třeba když děláte skříň," hodí mi lano spřízněná duše.
"Jenže já jsem skříň dělal a nikde jsem žádnou úhlopříčku neměl," ozve se sabotér.
"Hodí se to, až třeba na zahradě kolem altánu budete chtít udělat dlažbu pěkně dokulata." Na to po nějakém dalším přemýšlení přišel kolega Blaha a se šťourou tedy dveře zřejmě nevyrazil. Sice přitom trochu uhnul k Thaletově kružnici, ale tu jsem koneckonců ve své konstrukci měl taky. Hm - zajímavé. Něco takového by mě tedy nenapadlo a zdá se mi to trochu přitažené za vlasy. Protože kdo by kdy dělal dlažbu dokulata, že ano? Čtu dál.
"Pěknou dlažbu dokulata u nás v létě udělal řemeslník…" reaguje další diskutující.
Vida, vida, tak ono se to asi občas přece jen dělá!
"…a nějak jsem ho při konstrukci Thaletovy kružnice nepřistihnul." A je vymalováno. Tak hezky mi to začínalo, a on se z toho vyklubal opět kverulant.
Jenže zaplať pánbůh za takové oponenty! Lze s nimi totiž diskutovat. Dá to sice občas pěknou fušku, ale když to nevzdáte, většinou je přesvědčíte. Jenže jsou i jiní.
"Cože - skříň? Ale já přece v životě žádnou skříň dělat nebudu!"
"Dlažbu? Copak já budu někdy něco dláždit?"
To jsou teprve sabotéři! A mají bohužel pravdu - ani já jsem třeba nikdy žádnou skříň nedělal, nikdy jsem nic nedláždil a asi ani nebudu.
A teď se, kantore, snaž! Teď mudruj!
Ani příklady, kde by aplikace neměla být problém, nemusí proběhnout hladce.
Jaká je pravděpodobnost výhry první (druhé, třetí) ceny ve sportce? Nevyhrál jsem nic a vsadím podruhé tatáž čísla. Zvýší se naděje na výhru? A když, tak jak?
Dovedete si představit "praktičtější" příklady? Všichni, kteří Sportku sázejí (a že jich je!), by je jistě ve škole uvítali. Přesto ti druzí mohou jednoduše opáčit: "A k čemu mi to proboha bude? Vždyť já přece v životě Sportku sázet nebudu…" A opět musím přiznat, že je to argument velmi pádný. Ani já jsem si totiž Sportku nikdy nevsadil a asi ani nevsadím.
To jsou problémy, které asi zaberou ještě pěkných pár blogů. Konce takových debat nevidět a rozumné řešení je rovněž v nedohlednu. Jenže hlavolam lze vyřešit i tak, že ho rozbijeme. Věděl to už Alexandr Makedonský, když nerozpletitelný gordický uzel jednoduše rozťal mečem. Zkusme proto (alespoň pro tuto chvíli) i my svůj uzel prostě rozetnout. Podívejme se na to zcela odjinud, třeba "z protilehlého vrcholu" (když už máme v prádle ten čtverec s úhlopříčkou). A položme si otázku: Má se matematik bránit tomu, aby něco věděl o Alexandru Makedonském? Proboha proč?? Když jsem ve škole před čtyřiceti lety slyšel poprvé o gordickém uzlu, taky jsem si myslel, že je to nepoužitelná pitomost, kterou nikdy nebudu potřebovat. A vidíte - mýlil jsem se. Právě jsem ji potřeboval a použil. A Alexandr? Stejným myšlením, kterým vyřešil gordický uzel, ovládl celý tehdejší svět.
K čemu tedy potřebuji vědět, co významného se stalo v roce 1415 a kde leží Moravské pole? Na co potřebuji vzorec kyseliny siřičité? Inu - "i skladník ve šroubárně…" napadne mě vždycky slavná scéna z Marečka. Jenže nemá ten Hrbolek vlastně pravdu? Přece i matematik může vědět, že za pravdu se platí někdy i cena nejvyšší. Že Moravské pole už (bohužel) dávno není na Moravě a že Přemysl Otakar II tam v roce 1278 asi nejel proto, aby pěstoval brambory. A kyselina siřičitá? Prostě - není to špatný pocit, vzpomenout si na něco, o čem si člověk už před třiceti lety myslel, že to dávno zapomněl.
Chápu, že tímto postojem sotva přesvědčíme bandu puberťáků v lavicích. Ale pro začátek aspoň my, dospělí zde sami mezi sebou, bychom se mohli shodnout na tom, že "skladník ve šroubárně" je protipólem postoje "mateřského vzdělance" a že všichni se pohybujeme někde mezi těmito dvěma extrémy. Platí to nakonec i pro ty puberťáky, jenže oni o tom prozatím nevědí.
K čemu je tedy matematikovi například čeština? Jistě, bylo by trapné, kdyby dělal hrubky. Proč jsem ji tedy udělal? A zrovna hned v titulku? Vím, že už je to dlouhé, ale vydržte prosím ještě chvíli. Pomalu se k tomu blížíme.
Možná se budou mnozí z vás divit, ale matematikové potřebují češtinu jako sůl. Potřebují se totiž přesně a logicky vyjadřovat. Jenže čeština dovede být pěkně nelogická. Jsou okamžiky, kdy by jí proto matematik nejraději zakroutil krkem, kdyby nějaký měla. I temné stránky češtiny ale odložme na později. Dnes bych rád bych upozornil na skryté a staletími zažrané nelogičnosti, které už vůbec nevnímáme, k nedorozuměním vést nemohou, a tak nikomu nevadí. Naopak. Dovedou potěšit a rozesmát, pokud jsme ovšem schopni je odhalit pohrát si s nimi. Docela pravidelně třeba rozesmávám vyrůstající generace v naší rodině, když v útlém věku objevují svět. Takový capart se chlubí, do kolika už umí počítat, recituje roční období apod. Třeba u řady měsíců takového mudrlanta s oblibou přerušuji "na podzim", protože to říká špatně. Přece když je červen - červenec, tak musí být srpen - srpenec… Ani na dnech v týdnu se většinou neshodneme, protože zahudruju: "Umíš počítat už do osmi a meleš něco o sobotě! Je přece čtvrtek, pátek, šestek a sedmek…" Zkuste si to! Ten dětský smích opravdu stojí za to.
Ale zasmát se může i dospělý.
"Tak nám končí prázdniny…", posteskla si první lednovou neděli moje žena.
"… jo, jo, a začnou nám plniny," dokončil jsem.
Inklinuje-li člověk spíš ke "skladníkovi ve šroubárně" než k "mateřskému vzdělanci", pak nebere takového Havlíčka (Nerudu, Wericha…) jen jako nutné školní zlo a zjistí, že čeština dovede být krásná.
Kolega Breth nedávno objevil titulek Na ledňáččí říčce (můžete si o něm přečíst zde) . Hezká kuriozitka! Ovšem jen pro toho, kdo takovou krásu umí vnímat.
Hned první diskusní příspěvek pod mým " Obdélníkem " na České škole zněl:
Několikaset stránkové ŠVP na ZŠ jsou sepsány a na SŠ se sepisují.
Klíčové kompetence jsou rozklíčovány, přesahy přesahují a průřezová témata se prořízla.
Při použití vhodných sloves Bloomovy taxonometrie ve správném čase, čísle a osobě se nám podařilo jednou provždy vypořádat se zpátečnickým "žák umí".
Do dvou let je chrám českého školství zastřešen jednotnou maturitou.
Tři miliardy na odměny jsou jisté, poplatky ve zdravotnictví zrušeny, vojenské mise odvolány.
A Vy na nás, pane Martišku, s obdélníkem. Teď, o Vánocích.
P.S. Ostatně nevěřím, že by naši žáci neuměli obdélníkovi dokreslit tu třetí stranu.
Člověk, který dovede češtinu vnímat, zavětří. Něco pocítí a začne přemýšlet. To aby zjevný půvab kolegova příspěvku svojí reakcí nezkazil. A přivede na svět odpověď, která nejenže obsahuje to, co podle jeho názoru obsahovat má, ale navíc je podobně jako ledňáččí říčka jazykovou kuriozitou. Napsal jsem:
Omlouvám se, že jsem hodil obdélníkem zrovna o Vánocích. Jen se trochu bojím, že přesahy přesahovali, klíčové kompetence klíčovali, a průřezová témata prořezávali ti, kteří tomu obdélníkovi doplnili nejen třetí, ale i čtvrtou a pátou stranu.
Ta věta mi způsobila nelíčenou radost, kterou pologramota nikdy nezažije, a tudíž ji není schopen ani pochopit. Jsem tedy ve srovnání s ním o tuto radost bohatší - právě ta radost je pro mě oním užitkem a ziskem. Čeština je pro mě v této situaci stejnou výhodou jako zrak mezi slepými a sluch mezi hluchými. A právě proto ji potřebuji.
Článek byl převzat s autorovým laskavým souhlasem z jeho blogu martisek.blog.denik.cz/.
Dalibor Martišek
0 komentářů:
Okomentovat