Nedávno jsme si mohli přečíst zprávu, že parlamentu bude předložena novelizace zákona o pedagogických pracovnících. Jen pro upřesnění – tento zákon s datem účinnosti od 1. ledna 2005 ukládá pedagogickým pracovníků povinnost vlastnit potřebnou kvalifikaci pro výuku, jež spočívá v příslušném typu vysokoškolského vzdělání. Do roku 2010 mají být tedy skoro všichni učitelé kvalifikovaní nebo začít studovat (povinnost se nevztahuje ne jedince, kteří dosáhli ke dni účinnosti zákona 50 let věku a vykonávali po dobu 15 let přímou pedagogickou činnost).
Reakce na tento návrh jsou rozporuplné. Než ovšem zaujmeme k celé problematice stanovisko, je třeba jejího komplexního zhodnocení. Předesílám, že vyjádření poslance Plevy o tom, kterak velice lituje žáků základních škol, kteří by tak ,,mohli přijít o kvalitní učitele“, je větou zavádějící. Páni poslanci, zvláště pak v nadcházející éře škrtů, se snaží vždy uvažovat realisticky a lítostivé emoce bývají mnohdy zástěrkou k prosazení chladných, většinou ekonomických kalkulů. Pokusme se tedy podobně realisticky rozklíčovat celý problém, stanovit jeho pozitiva a negativa (argumentace se týká především základních škol, kde je aprobovanost letitým problémem).
Argumenty pro novelizaci
Jakmile výše uvedený právní předpis spatřil světlo světa, jen prosťáček si mohl po jeho přečtení myslet, že je realizovatelný. Zákon totiž stanovuje striktní a – dejme tomu – překvapivě vysoké kvalifikační standardy. Ukládá povinné vysokoškolské vzdělání, které je v případě jiné vysoké školy než pedagogické nutno zkombinovat s příslušným ,,pedagogickým minimem“ ve formě bakalářského studia, eventuelně s příslušným programem celoživotního vzdělávání.
Návrh je velice špatně realizovatelný především z hlediska dvou kategorií učitelů. První kategorii tvoří učitelé nejrůznějších výchov, u nichž je na základních školách podle Výroční zprávy České školní inspekce za školní rok 2005/2006) aprobovanost více než podprůměrná. Je to logické: výuka občanské, rodinné či hudební výchovy není pro učitele atraktivní. Z vlastní zkušenosti vím, že např. učit hudební výchovu je na druhém stupni velice diskutabilní. Žáci totiž mají minimální motivaci se tomuto předmětu věnovat, obecně pak jsou v hodinách výchov problémy s kázní a s vynutitelností jakéhokoli výkonu. V disproporci s tímto reálným faktem se stává trendem hodinové dotace pro nejrůznější výchovy spíše zvyšovat. Tento stav se týká i tělesné výchovy: absolventi tělovýchovných oborů končí – pokud vůbec směřují do školství – na kvalitních základních školách s rozšířenou výukou tělocviku a na školách sekundárního typu.
Ten samý argument platí i u druhé kategorie: učitelů jazyků. Už jenom představa, že školství za stávajících platových podmínek čeká příliv lidí, kteří dobře ovládají cizí jazyk, je z oblasti science fiction. ČŠI konstatuje, že ve školním roce 2005/2006 vyučovala např. angličtinu ze zkoumaného vzorku 837 základních škol přibližně pětina učitelů bez vysokoškolského vzdělání. O to překvapivěji se jeví požadavek obsažený v zákoně, který po člověku, který je schopen cizím jazykem plynně mluvit (čili není zrovna o lekci před žáky, jak tomu mnohde bývá) a vlastní vysokoškolské vzdělání nepedagogického typu, požaduje ještě další studium.
Resumé: Vzhledem k obecně nízké poptávce po výuce na základní škole (ČSI uvádí, že v posledních letech klesl počet začínajících kantorů s praxí do tří let pod 9 %), vzhledem k neatraktivnosti výchov a vzhledem k minoritní chuti jazykově vzdělaných lidí vstupovat do edukačního procesu se naplnění litery zákona jeví jako nepravděpodobné, a mnohdy spíše demotivující.
Argumenty proti novelizaci
Aprobovanost učitelů se dlouhodobě zvyšuje. Ještě ve školním roce 1999/2000 vykonávalo přímou pedagogickou činnost v rámci příslušné kvalifikace pouze 65 % učitelů, v roce 2005/6 to již bylo plných 80 % ze statistického vzorku 837 škol. V rámci aprobovanosti byl tedy nastolen příznivý trend ještě před přijetím zákona o pedagogických pracovnících.Proti trendu tento proces přibrzdit hovoří následující argumenty.
Školní vzdělávací programy automaticky předpokládají kvalifikovanou pracovní sílu. Nároky na učitele se zvyšují. Ti již nevystačí (nebo by neměli vystačit) s pouhým ,,odučením“. Programy nabízejí určitou svobodu ve výběru metod a učiva a ta, jak známo, je náročnější než přísně stanovená linie, která dříve učitele vedla. Učitelé musí znát svůj obor v rámci určité nadstavby, musí být schopni sami si volit nejpříhodnější postupy výuky, využívat mezipředmětové vztahy a průřezová témata. V tomto smyslu se jeví návrh na přehodnocení kvalifikací krokem proti duchu kurikulární reformy.
Co se týká prestiže, trend snižující kvalifikovanost sektoru může v očích veřejnosti působit kontraproduktivně. A právě zvyšující se prestiž učitelského povolání by mělo mít školství jako jednu z priorit, protože právě ona a valorizující se mzdy mohou jako jediné přilákat do školství co nejvíce schopných lidí.
Samozřejmě se objevuje argument typu: vysoká škola nikomu nezaručí patent na rozum. Existují výborní učitelé sršící nápady bez vysokoškolského vzdělání a učitelé - vysokoškoláci, kteří ve srovnání s nimi pokulhávají. To je jistě pravda, a netýká se to jenom školství. Nicméně tento argument v době, kdy zvláště naše společnost je tlačena (mnohdy falešným tónem) k co největšímu počtu středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných lidí, neobstojí. Pokud je někdo učitel od Boha, nic mu nebrání, aby si vysokou školu dodělal.
Snižování počtu kvalifikovaných pracovníků ve školství může být sympatické vzhledem k úspoře mzdových prostředků. Vláda se chystá šetřit všude, školství díky absolutní převaze žen není rozhodně silovým sektorem (s čímž se léta počítá), proč neuspořit i touto formou ? Příslušná novela by mohla být sympatická i pro ekonomicky uvažující ředitele škol, kteří na základě doporučení ministerstva školství mnohdy zařazují nekvalifikované učitele do 11. platové třídy.
A abychom dovedli ekonomické úvahy ad absurdum, může to být sympatické i mnohým kvalifikovaným učitelům, neboť ředitel může použít ušetřené peníze na nekvalifikovaného učitele k valorizaci nenárokové složky mzdy.
Resumé: Pokud novelizace bude pouhým ošetřením určité nerealističnosti zákona, umožňujíc řediteli využití kvalitního, byť pedagogicky nevzdělaného jazykáře, bude přínosem. Pokud bude provedena za účelem úspor a její negativní externalitou bude nemožnost kvalitně naplnit obsah Reformy a snížení prestiže školství, může se stát hřebíčkem do rakve, především základního, školství.
Jakub Horálek
0 komentářů:
Okomentovat