Začne-li se diskutovat o diferenciaci výuky, pravidelně se objevují argumenty, že takové vzdělávání dětem ubližuje. Skutečnost je ale právě opačná. V nediferencovaných třídách nadané děti zakrňují a ty slabé jsou ve stejné situaci, v jaké bychom se ocitli my, kdyby nám začal vládnout třeba fanatický běžec a všechny nás nutil běhat dlouhé tratě. Absurdní, že? Ve vyšších třídách našich základních škol je to běžná praxe.
Co je inteligence?
Teoretikové, kteří za jedinou formu inteligence považují intelektuální dovednosti, se dopouštějí zjednodušování. V naučných slovnících se dočteme, že: 1. inteligence je schopnost orientace v nových situacích na základě rozpoznání podstatných souvislostí a vztahů. Nelze ji zaměňovat se zkušeností a vzděláním. 2. sociální vrstva, jejíž příslušníci vykonávají duševní práci.
Můžeme proto říci, že pokud má někdo talent nacházet nová řešení v jakékoli činnosti, jde o inteligenci v daném oboru. V nejširším pojetí tedy existuje tolik různých typů inteligence, kolik existuje různých činností, a i k tvůrčím manuálním činnostem je nutná odpovídající inteligence. Pokud se tedy někdo domnívá, že zařazení mentálně pomalých dětí do tříd s převažující výukou manuálních dovedností je sociálně diskriminuje, mýlí se. Ty děti se totiž jako dospělí budou živit fyzickou prací. Čím dříve a čím intenzivněji se na ni budou připravovat, tím dokonaleji ji budou vykonávat a tím spokojenější život budou prožívat.
Mnozí pedagogové se bohužel snaží dosáhnout toho, aby i jedinci bez předpokladů k intelektuálním dovednostem zvládli takový stupeň teoretického vzdělání a kompetencí, které většina společnosti považuje za normu. Toto pojetí vychází z deformovaných představ o právech dětí na vzdělání – všechny děti mají právo na stejné vzdělání. To vyhovuje průměrně nadaným dětem, avšak ani intelektově slabé, ani nejnadanější děti se pak nerozvíjejí optimálním způsobem. Mozek, který není nucen se namáhat, zakrňuje. To je nenapravitelný zločin, páchaný na mimořádně nadaných dětech, protože ztráty tím způsobené se už nikdy nedají dohnat. Stejného zločinu se kolektivistické školství dopouští i na dětech intelektuálně nejpomalejších, protože jim znemožňuje rozvoj jejich manuálních dovedností.
Potřebujeme elity?
Na otázku, zda společnost potřebuje nebo nepotřebuje elity, existuje pouze kladná odpověď. A nejen elity v intelektuální sféře, která společnosti přináší největší bohatství, ale i elity v řemeslné sféře, protože nejen teorií živ je člověk. Vědci a technici vymýšlejí stále dokonalejší stroje, ale to by nebylo nic platné bez dělníků, kteří jejich myšlenky realizují a využívají.
Dnes je zřejmé, že v důsledku rozvoje nových technologií bude neustále narůstat potřeba technicky vzdělaných pracovníků. Nicméně i lidem s malými intelektuálními předpoklady musíme umožnit připravit se na život tak, aby ho mohli prožít užitečně a smysluplně. To znamená, že musíme upravit vzdělávací programy nejen pro střední, nejširší skupinu žáků, ale i pro žáky z obou konců intelektuální škály.
Vyvstává i potřeba vzniku škol pro mimořádně nadané děti. Nezáleží na tom, zda jich je několik promile nebo několik desítek promile. Záleží na tom, aby tyto mimořádné talenty nebyly promrhány v důsledku systému, který jim neumožňuje jejich optimální rozvoj. V Bratislavě už absolventi z takové školy vycházejí, protože nastoupili do první třídy záhy po vzniku samostatného Slovenska. Každý rok budou jejich vysoké školy zásobovány studenty, o kterých se našim vysokým školám může jen zdát. Optimální by bylo otevřít takové školy ve všech krajských městech.
Máme sice osmiletá gymnázia, ale idea jejich obnovení se uskutečnila v poněkud zdeformované podobě. Nahrál tomu nejen příslovečný „odezdikezdismus“, ale i normativní financování škol podle počtu žáků. Místo sedmi až osmi procent nejnadanějších žáků pátých tříd do nich z některých základních škol odchází až třicet procent. Není divu, že taková gymnázia jsou jen lepším 2. stupněm ZŠ. A postižené základní školy v důsledku toho postrádají tahouny, kteří by mohli být vzorem svým pomalejším spolužákům. Názory, že nelze omezovat práva rodičů na volbu školy pro své děti, pomíjejí základní předpoklad pro vznik špičkových gymnázií – náročné přijímací zkoušky. Počet přijímaných žáků do státních osmiletých gymnázií, pokud se mají stát zdrojem skutečně špičkových intelektuálních elit, musí být omezen direktivně.
Východiskem je citlivá diferenciace
Stejně jako velmi nadaným dětem se ovšem musíme věnovat i těm na opačném konci intelektuální škály, které jsou natolik pomalejší, že z přirozených důvodů nemohou zvládnout to, co žáci průměrní. Chceme-li i jim dát rovnou příležitost, musíme pro ně vzdělávací programy koncipovat tak, aby své manuální dovednosti mohli rozvíjet optimálním způsobem.
Precizně to vyjádřil Zdeněk Matějček v článku Podprůměr. Oč lépe se takové děti mohou cítit ve třídě přibližně stejně nadaných dětí než ve třídě s rozsahem IQ až do 160? Přitom většina těch, co jsou nuceny přecházet do speciálních škol, by tam nemusela být, kdyby v rámci běžných základních škol buď existovaly třídy pro děti s opožděným mentálním vývojem, nebo rozpětí mezi požadavky na výbornou a dostatečnou bylo mnohem větší než se praktikuje ve většině škol dnes. Úzus, že na výbornou musí umět žák všechno a na dostatečnou alespoň polovinu látky, intelektuálně slabší děti odsuzuje do role zahanbovaných pozorovatelů, protože na splnění takových požadavků ani při největším úsilí nestačí, a proto zpravidla rezignují.
Reálné vnitřní diferenciace je možno dosáhnout jen za situace, že je ve třídě málo žáků a učitel má k dispozici asistenty. To je nesmírně nákladné. U nás některé školy (i školy s moderním pojetím výuky) praktikují rozdělování žáků podle nadání do různých tříd. To je však možné pouze tam, kde jsou paralelní třídy. I když zkušenosti ukazují, že taková diferenciace někde přináší značné problémy, je stále efektivnější než učení v nediferencovaných třídách a měly by ji zavést všechny velké školy. Velmi škodlivé jsou postoje těch vyučujících, kteří odmítají učit v tzv. hloupých třídách, protože to pokládají za jakési ponížení. Pravý opak je pravdou, protože výuka v nich vyžaduje mnohem větší pedagogické mistrovství než výuka talentovaných dětí.
Na malých školách je řešením účinná vnitřní diferenciace, která vyžaduje citlivý a moudrý přístup všech učitelů. Ti musí především akceptovat skutečnost, že někteří žáci právě jejich předmět nejsou schopni uspokojivě zvládnout a nechat je postupovat do vyšších ročníků.
Odpůrci diferencované výuky argumentují tím, že děti z rodin inteligence mají větší předpoklady úspěšně studovat. To je přirozené a nedá se s tím nic dělat. Stejně přirozené je, že děti řemeslníků mají větší předpoklady zvládat řemeslo úspěšněji než děti z jiných rodin. A nezapomínejme, že řemeslo začíná mít opět zlaté dno.
Jde zkrátka o to, abychom při koncipování školní výuky respektovali jak dědičné předpoklady dětí, tak prostředí, ve kterém vyrůstaly. Rozdíly vzniklé odlišným prostředím v předškolním věku lze vyrovnat v nižších ročnících základní školy. Už ve třetí či čtvrté třídě je však patrné, které dítě může zvládat náročné studium, které bude stačit na normální střední školu a které má naopak předpoklady pro manuální činnosti.
Tomáš Jurčík
0 komentářů:
Okomentovat