Volby jsou tu, což je doba, kdy voliči účtují, co se politikům podařilo a co ne, zda jejich předvolební sliby byly reálné nebo šlo jen o neférové lákání hlasů. Co se jim podařilo udělat na poli školství a vzdělávání?
Nechme mluvit čísla a nezávislé analýzy studie Education at a Glance, kterou připravili odborníci ze zemí OECD. V nich se české školství ocitlo na naprosto posledním místě v nejdůležitějších srovnávacích kritériích, která pojmenovávají tendence ve vzdělávání. Oproti roku 1995 došlo k poklesu výdajů na jednoho vysokoškoláka o 32 %, což nemá obdoby ani v zemích rozvojových. Poklesly také výdaje na žáka základních a středních škol o 9 %, což je při značném poklesu žáků překvapivé. V dalších oblastech jako je přístup k vysokoškolskému vzdělání, výdaje státu na školství nebo platy učitelů už nejsme poslední, ale předposlední, nebo dokonce až třetí odzadu! Sekundujeme tak Turecku nebo Mexiku a můžeme být rádi, že ve studii nejsou údaje z Peru nebo afrických zemí…
Kupodivu tato fakta zůstala prakticky bez ohlasu politiků. Zatímco v Německu se bouřlivě diskutuje, co dělat se školstvím, protože neobsadilo přední příčky jako dříve, u nás se „řeší“ virtuální kauza Kořistka. Vůbec se zdá, že z českých médií naprosto zmizely věcné problémy, které se běžně objevují právě před volbami. Např. školství bylo vedle války v Iráku, daní a zdravotnictví hlavním tématem souboje o úřad amerického prezidenta. Z českých předvolebních plakátu se pouze dozvídáme, že to různí politici „myslí upřímně“, přestože je tu vážná pochybnost, že vůbec kdy mysleli…
Chyba ale není jen na straně politiků. Vzdělání prostě není v Čechách dostatečně významnou hodnotou. Tím se lišíme od všech starých i nových členských zemí Evropské unie. Politici samozřejmě školství nezapomenou nikdy zmínit ve svých slibech, vždyť řada občanů má děti školou povinné a učitelé jsou také značnou voličskou silou. Všechny tři současné vládní strany ho společně označují za prioritu a už sedmým rokem je rozpočtovou prioritou vlád s ČSSD v čele, kterou písemně potvrzuje jejich programové prohlášení. Příkře se zde ale rozcházejí slova a činy, což je znak lhaní nebo manipulace…
Čísla hovoří jasně. Pokud dáváme na školství pouze 4 % HDP, když průměr EU je 6 %, nemůžeme nikdy dosáhnout evropské úrovně. Čechům to ale očividně nevadí. Státní zaměstnanci se nechají uchlácholit zvýšením 14. platů z 10 na 25 %, přestože loni dostali 50 %. Policisté se ani neodváží hlesnout, protože se díky služebnímu zákonu stanou novodobou šlechtou s doživotními výhodami. Rodiče už se těší na novomanželské půjčky, státní příspěvky na pastelky atd.
Že na to státní rozpočet nemá a tyto astronomické dluhy, které už přesahují částku 100 000 korun na jednoho voliče, budeme muset jednou splácet společně s vysokými úroky, už dohlédne málokdo. Není divu, když je v České republice pouze 11 % vysokoškolsky vzdělaných obyvatel. Na ně sice předvolební triky tolik neplatí, ale co ostatních 89 % voličů? Umějí i oni poznat rozdíl mezi investicí do vzdělání, tedy budoucího rozvoje celé země, a neefektivní spotřebou na dluh? Doufejme, že dříve nebo později prohlédnou, ale aby nebylo pozdě…
Zatím je jasné, že pokud se nestane vzdělání hlavní hodnotou pro českého voliče, nadále zůstane pro vládu prioritou pouze na papíře, a to se všemi důsledky, které to může mít. Nebývalý nárůst středoškoláků, kteří ve školách nahradili kvalifikované učitele už z 25 %, zestárnutí učitelské populace na průměrných 50 let, úprk pedagogů za lépe placenou prací, odmítání absolventů pedagogických fakult nastoupit do škol, vnitřní dluhy na vybavení českých škol, chybějící základní servis pro učitele, školní psychologové a studovny, zrušení pedagogických center, kde se mohli učitelé vzdělávat v moderních metodách výuky atd.
V současných volbách máme příležitost vyjádřit svůj názor na všechny tyto skutečnosti. Nevzdejme se jí.
Radek Sárközi
0 komentářů:
Okomentovat