V posledních měsících se stále častěji objevují termíny e-learning, portál, metadata, LMS, výukový obsah apod. Mnohé z nich jsou ale nejasné, ba často vyvolávají (vinou nejrůznějších asociací s aktuálním děním v SIPVZ) spíše negativní emoce. V tomto volném seriálu se pokusíme jejich významy objasnit a uvést do souvislostí.
Na stránkách České školy se již k tématu e-learningu objevila celá řada článků. Již před více než třemi lety podrobně vysvětlil vlastní termín e-learning a řadu základních pojmů Rostislav Fojtík v článku Co znamená e-learning. Přesto bychom měli u tohoto základního termínu začít, a to pokusem o definici – záměrně co nejširší:
E-learning je vzdělávací proces, využívající informační a komunikační technologie k tvorbě kursů, k distribuci studijního obsahu, komunikaci mezi studenty a pedagogy a k řízení studia.
Není důvodu pro nevyužití e-learningu kdekoliv od předškolní výchovy po universitu třetího věku. Tím ale nenavádím k nahrazení klasických výukových metod, ale jen k využití moderních technologií všude tam, kde to má smysl. Rozvoj informačních a komunikačních technologií a jejich široká dostupnost umožňují již dnes jejich aplikaci do výuky. E-learning by měl být proto využíván nejen v akademické sféře nebo ve firemní praxi, ale i na základních a středních školách jako přirozená součást výuky. Pro řadu odborníků je absurdní, že žáci zvyklí na používání mobilů, herních konzolí, počítačů či internetu, jsou nuceni sledovat výuku s psaním na tabuli a opisovat si z ní do sešitů třeba i v hodinách informatiky. Dlouhodobě nemocný žák pak často hodiny opisuje či kopíruje zameškanou látku. Ptejme se proč?
E-learning je rychle se vyvíjející oblastí. Již před více než patnácti lety se spolu s rozvojem osobních počítačů prosazovala i počítačem podporovaná výuka (Computer Assisted Learning - CAL). To byl však jen začátek. Po úspěšném nástupu internetu koncem devadesátých let minulého století první generace on-line kursů využívaly jen umístění studijních materiálů na WWW a komunikace mezi studenty a tutory probíhala například jen pomocí e-mailů.
Dnes pro studenta mohou být moderní systémy pro řízení výuky (Learning Management Systems - LMS) jeho vlastním virtuálním studijním prostředím, ve kterém nalezne nejen výukové kurzy, tak také testy, pokyny jak studovat, může se účastnit diskusních fór k jednotlivým tématům či konzultovat se spolužáky či pedagogy některé nejasné části učební látky tak, jako by se nacházel v reálné třídě.
V českém základním a středním školství je ale aplikace e-learningu doslova Popelkou. Bohužel dosavadní realizace SIPVZ právě vývoj e-learningu, tedy především aplikace progresivních informačních a komunikačních technologií ve výuce, v českých školách již třetí rok brzdí. Příčiny i důsledky SIPVZ (ale i zaostávání rozvoje kvalitního připojení kvůli opožděné liberalizaci telekomunikačního trhu) jsou sice notoricky známé, ale pro rozšíření e-learningu jsou kritické následující:
- Nedostatek počítačů ve školách, třídách, kabinetech i domácnostech pedagogů - na toto téma Česká škola přinesla řadu článků například od Ivany Procházkové .
- Nedostatečná kapacita připojení k internetu ve školách i domácnostech - 64kbps linka dodávaná v rámci programu SIPVZ P III - Infrastruktura je doslova „fackou zákazníkovi“ od dodavatelského konsorcia ACOL - Český Telecom i po zvýšení na dvojnásobek u poloviny škol. Školy potřebují pro běžnou práci připojení v rozmezí 1-2 Mbps, jehož tržní cena je nyní v řadě lokalit pod cenou 64kbps linky v Indoši.
- Absence aplikace e-learningu v programu SIPVZ P I - Informační gramotnost - kromě pokusů s LMS Moodle při školení lektorů modulů P a zřejmě jen neveřejných experimentů s kurzy školení Z a P je e-learning na vedlejší koleji. S tím souvisí i prakticky neexistující zpětná vazba s monitoringem kvality školení a jeho výstupů.
- Nevhodný nákup výukových aplikací v rámci tzv. softwarového balíčku v prosinci 2001 - místo podpory progresivních technologií byly většinou zakoupeny zastaralé, obecným standardům nevyhovující, a tedy v moderním e-learningu prakticky nepoužitelné aplikace.
- Prohlubující se skluz v přípravě vzdělávacího portálu - po pokusu o ovládnutí školského intranetu prostřednictvím tzv. obecně prospěšné společnosti (OPS) před dvěma lety a analogickým vývojem kolem Studie proveditelnosti ŠVIP , vypracované ÚIV, se situace nyní zřejmě zablokovala. Částečným řešením mohou být krajské vzdělávací portály, ale o jejich stavu a vývoji se (samozřejmě až na výjimky) veřejnost zatím mnoho nedověděla.
- Nedůsledná podpora e-learningu v pilotních a rozvojových programech, ale i v evaluaci programu SIPVZ P II - Vzdělávací software a informační zdroje. V případě loňských pilotních projektů se projevila podobně jako v programu P I nedostatečná zpětná vazba s hodnocením přenositelnosti a kvality. Částečně omluvitelná tolerance v zásadě nesystémové podpory „červených“ škol prostřednictvím programů P I a II jako kompenzace jejich vyřazení z programu P III je evidentně problematická.
Dost už ale nářků, příště se budeme věnovat hlavnímu představiteli e-learningu – systémům pro řízení výuky LMS.
Jan Wagner
0 komentářů:
Okomentovat