Jako rodič tří dětí na střední škole každé září řeším tyto otázky: Jak se mám srovnat s materiálními nároky školy, když jen učebnice na začátku roku pohltí celý můj měsíční plat? Jak mám zvládat cenový teror nakladatelů i knihkupců? A kam pak s nepotřebnými učebnicemi, když učitel mezitím doporučil jinou řadu?
Plně chápu, chválím a obdivuji nadšeného učitele (dějepisu), který s neutuchajícím úsilím předává rok co rok svým žákům to, co považuje za nejlepší, jak v dostupné literatuře, tak v aktivních vědomostech a dovednostech. Kéž by takových bylo více! Jenže…
Na střední škole si studenti učebnice kupují sami, škola jim je nepůjčuje. Představte si ale situaci, že v roce 1997 jsem nakupovala tři díly Českých a československých dějin od autorských kolektivů Marka, Harny (Fortuna 1991, 1992), které po dvou letech již nebylo možno předat mladším spolužákům např. ve školní burze, neboť učitel jim již doporučil jiné učebnice. V roce 1999 bylo doporučeno mému dalšímu dítěti zakoupit nově vydanou učebnici Dějiny zemí koruny české (Bělina a jiní – 2 díly, nakladatelství Paseka). Dnes kupuji pro třetí dítě další novou sadu učebnic dějepisu – Dějiny českých zemí I. a II. díl od autorů Harny a Fišera z roku 1995 (v antikvariátu je nemají), které s největší pravděpodobností zůstanou opět po maturitě ležet doma v knihovně.
Když si takto spočítám počet školních předmětů na gymnáziu, množství učebnic pořízených pro každé své dítě (zvláště v jazycích je situace ještě dramatičtější) a celkovou sumu za ně vydanou, dostanu se k číslům řádu desetitisíců. Z pohledu rodiče mi takovéto požadavky připadají absurdní v době, kdy se diskutuje nad hanebně nízkými platy učitelů.
Co jestli jsem sama též učitel se sotva průměrným platem? Jak se mám srovnat s nároky školy na materiální zabezpečení žáka – studenta, když jen učebnice na začátku roku pohltí celý můj měsíční plat? Jak mám zvládat cenový teror nakladatelů i knihkupců a prodejců? Nebo má snad být i státní střední škola určena pouze dětem majetných rodičů? To nám jaksi veřejně nikdo nepřizná, že proklamované, všem dostupné školství bez školného je ale zároveň i školstvím bez dotací např. na učebnice a studijní materiály. Zatímco ceny učebnic o dost převyšují ceny srovnatelně objemných svazků obtížně prodejné beletrie, peníze z MŠMT jsou utopeny v „Internetu do škol“ a ještě mnoho let budou školám scházet!
A nakonec: kam s nepotřebnými použitými a zestárlými učebnicemi, které jsou prakticky neprodejné? Antikvariát nemá zájem, sběrny starého papíru snad už ani neexistují a pro domácí potřeby rodiny, která dějiny považuje pouze za zajímavého koníčka, jedno moderní pojetí českých dějin doma stačí (místo dějin lze dosadit jakýkoliv jiný školní předmět).
Ptám se tedy nejen „kam s ním?“, ale i „co dělat s tímto problémem“? Poradí mi někdo?
Děkuji za jakýkoliv názor, který by pomohl k řešení situace rodičů středoškolských studentů, kteří se možná potýkají se stejnými problémy.
Renata Šulcová
0 komentářů:
Okomentovat