Česká škola: Ondřej Neumajer: Realizace SIPVZ

Je poněkud paradoxní, že nejvíce kritiky ještě nedávno sklízela koncepce generálního dodavatele. Dnes toto rozhodnutí ukazuje, jak propastný rozdíl zeje mezi kvalitou řízení projektu ze strany soukromé firmy a státu, který si snad nejvíce škodí špatnou komunikací se školami. Stačí se ohlédnout za posledními dvěma roky…

O státní podpoře informačním technologiím ve vzdělávání se aktivně hovoří již mnoho let. Účastníci různých odborných seminářů a konferencí zprvu velmi vroucně žádali o jasný signál státu - potvrzení, že investice do využívání ICT ve vzdělávání jsou tou správnou cestou, kterou se má i naše země ubírat. Postupem času, kdy se tento bod se dostával do volebních programů politických stran, začali se odborníci spíše obávat způsobu, jak celá věc proběhne.

Když v dubnu 2000 schválila vláda svým usnesením koncepci SIPVZ, sílily hlasy o nevhodnosti navrženého řešení a skeptici již tehdy prohlašovali, že je celá akce příliš megalomanská, než aby proběhla bez problémů. Po celou dobu probíhala živá diskuse na toto téma, nicméně na místech, která nemohla do rozhodování příliš zasahovat.

Z pohledů škol však nešlo o žádné drama. Ředitelé si v minulých obdobích zvykli na nesplněná přání a sliby ze strany státu a většinu z nich nechávala SIPVZ chladnými. Snad s výjimkou ředitelů, kteří považují ICT za svého koníčka a po celém projektu mlsně pokukovali.

Čekání na to, jak to dopadne

Pomineme-li kusé informace, které se objevovaly v pedagogickém i denním tisku a byly iniciovány novináři, školy o realizaci nic nevěděly. A to ani po schválení Plánu I. etapy realizace SIPVZ v březnu 2001 (viz článek), kdy projekt začaly tvrdě kritizovat opoziční strany. Tehdejší mluvčí koordinačního centra MŠMT Vadim Petrov dnes uvádí, že „úředníci MŠMT o projekt SIPVZ nejevili zájem“ a že „na informování veřejnosti nebyly peníze“. Při 7,4 miliardách korun, který jsou pro SIPVZ určeny, to zní neuvěřitelně. Vnést trochu světla měly stránky e-gram.cz. Jejich provoz byl ovšem hrazen soukromou firmou a užitná hodnota byla kvůli absenci aktuálních informací velmi nízká.

Zřizovatelé škol a i samotní ředitelé stáli před nelehkým rozhodnutím. Museli se rozhodnout, zda investovat z jejich současného rozpočtu nemalé částky do rozvoje ICT na školách, nebo počkat na to, jak celá SIPVZ dopadne, a vyvarovat se tak možných nehospodárných kroků. Po jiných zkušenostech se sociálně-demokratickou vládou se totiž mnoho lidí obávalo, že školy, které budou převyšovat ve vybavenosti technikou ostatní, budou nakonec znevýhodněny.

Tato situace zkrátka vůbec nepřispěla k rozvoji informačních technologií na školách. Naopak, zdrženlivost v investicích ještě více prohloubila rozdíl mezi využíváním ICT ve škole a v reálném životě.

Informace do škol

Oficiálně se SIPVZ začala týkat škol teprve před pár týdny. 11. října 2001 napsal Drahomír Fránek, vrchní ředitel sekce SIPVZ na ministerstvu školství, dopis ředitelům, ve kterém je žádá o vyplnění dotazníku. Jednalo se o jeden z nespočetného množství dotazníků, které školy na toto téma již v minulosti vyplnily (a z nichž mnohé nebyly vůbec vyhodnoceny). Nicméně na základě takto potvrzených informací měl dorazit na každou školu dopis z 30. října týkající se programu P1 – Informační gramotnost, který vybízel školy k podání žádosti o certifikaci na pořádání kurzů základní úrovně, jimiž by mělo postupně projít 75 % všech učitelů. Dopis podobného znění došel některým školám také od oblastních pedagogických center.
Většina škol obdržela tento dopis během čtvrtka 1. nebo pátku 2. října s tím, že žádosti o certifikaci měly být doručeny do pedagogických center do pondělí 5. listopadu. Na některé školy došel tento dopis až po stanoveném termínu (viz reakci v UL).

Ještě horší nežli šibeniční termíny přípravy certifikace však byla skutečnost, že příslušné kurzy měly proběhnout do konce roku. Pokud tedy škola měla o pořádání kurzů zájem, musela logicky mít již organizačně zajištěný celý kurz – od lektorů a potřebné techniky až po zájemce ze škol. A to všechno v době, kdy neměla certifikaci vyřízenou. Z rozhovorů s řediteli vím, že o pořádání kurzů zájem byl a ani uspěchané podmínky mnoho škol neodradily.

Jako studená sprcha proto působil dopis z 15. listopadu podepsaný Monikou Broschovou, ředitelkou Programu I, který uvádí, že bylo možné na rok 2001 utratit pouze dva miliony korun, a tudíž certifikovat pouze omezený počet subjektů. Ze základních škol najdeme v seznamu certifikovaných pracovišť pouze jednu! O kvalitě výběrového řízení, které muselo být uskutečněno během dvou dnů, lze celkem oprávněně pochybovat.

Vzniklá situace nezkomplikovala život pouze školám. Marná snaha i finanční ztráta dopadla na komerční firmy, které doufaly, že se do seznamu dostane jejich jméno, a mnohé z nich se začaly na své náklady připravovat. Komerční školicí střediska však byla oproti původním plánům pro tento rok zcela vyřazena.

Také poslední krok ministerstva, kterým byl hromadný nákup výukového softwaru z prostředků Programu II – Informační zdroje, vzbudil na školách značné emoce, mnohdy velmi negativní. Kritizován je především výběr produktů pouze určitých firem a nutnost rozhodnout se mezi odebráním celého „balíku“, nebo ničeho. Ministerstvo si samo velmi uškodilo, když svůj postup nedoprovodilo vyčerpávajícími informacemi. Že nejde o konečnou sadu, ale že výběr dalších produktů bude následovat i v dalším roce, se dozvěděli jen někteří čtenáři České školy z diskuzního příspěvku Petra Kordule, ředitele Programu II.

Ale podle jakých kritérií vůbec byly (a budou) programy vybírány? Z jakých odborníků byla komise složena? Změní se pravidla objednávání v příštím roce? Budou opět nabízeny produkty z letošní sady, nebo již ne? Proč se lze navzdory zprávám z médií spolehnout na převod prostředků do příštího roku? A je tomu tak skutečně? Kdyby podobné otázky byly zodpovězeny, školy by se mohly letos mnohem lépe rozhodovat.

Stát versus soukromý sektor

Do přímého kontrastu s postupem MŠMT se staví jednání konsorcia ACOL – Český Telecom, které se jako generální dodavatel stará o realizaci Programu III – Infrastruktura. Pomineme-li červnovou aktivitu, kdy ACOL publikoval několikastránkovou přílohu o své úloze ve SIPVZ v Učitelských novinách, začala masivní informační kampaň na letošním Invexu v rámci ICT fóra. Následovaly další konference jako například Orbis Pictus (www.comenius.cz/orbispictus) nebo roadshow (www.acol.cz). Na dopisy adresované konkrétním školám je možné odpovědět na webových stránkách, dobře funguje zelená linka pro telefonické dotazy. Velmi podrobné informace jsou na informačních stránkách www.acol.cz. Vznikla Rada strategických partnerů nebo Rada školských expertů, připravován je velký server www.indos.cz. Firma nenechává nic náhodě. Ostatně, s 3,5 miliardovou investicí, které musí generální dodavatel z vlastních zdrojů nejprve investovat, by to asi nenechal náhodě nikdo. Ne že by snažení ACOLu bylo bez chyb. Například některé formuláře na webu nebylo možné vyplnit zcela podle skutečnosti a poté je odeslat. V porovnání s problémy se vstřícností ze strany ministerstva jde však o kosmetické vady.

Z těchto zkušeností tedy vyplývá jednoznačný závěr – možnost přenesení práce státních úředníků do komerčního sektoru je patrně jediné funkční řešení, jak docílit v naší republice hmatatelných výsledků. Stát, svázaný mnoha politickými i byrokratickými překážkami, se zatím příliš neosvědčil. Pokud se tedy podaří převést potřebné finanční prostředky do rozpočtu příštích let (nad čímž visí momentálně velký otazník), pak by školy mohly mít podle dnešních indicií docela světlé vyhlídky. Uvidíme …

Ondřej Neumajer