Wellington, Nový Zéland: v expozici určené školákům se nacházejí složité termíny z geologie, a jak se zdá nikomu to nevadí a děcka se je učí doslova za pochodu. Biologie (či spíše přírodopis) se stala v poslední době terčem různých filipik a rozumných úvah nad terminologií a nad tím, jak tento předmět (či spíše způsob, jak se učí- dodávám já a pevně doufám, že je to tak myšleno) vlastně mladého muže či dámu deformuje.
Nechci se zmiňovat o tom, že leckterý biologický termín je mnohdy důležitější než nesmyslné gramatické termíny. Pokud se pro učitele předmět- a to jeden jako druhý - stane přehlídkou neuspokojených ambicí vědce a na děti jsou chrleny desítky pojmů, je to špatně, ať již je to fyzika, matematika, sexuální výchova či na druhé straně jazyk český či cizí nám nemateřský. Je proto tak trochu nespravedlivé „špičkovat“ nad jedním předmětem, a to ještě ve světle osobních zkušeností.
Výchova a vzdělávání je v jednotě poznání. Není to tedy o poznávání jazyka jako kategorie či biologie v škamnách školy. Škola jako místo poznávání musí prvky jednotlivých oborů sjednocovat. Poznávat pomocí jazyka obory a obráceně. U nás to moc nejde, to je pravda. Nedá se ale říci, že ve světě leckde tento trend nepochopili. A to ještě vynechám obě slovutné velmoci, kterým jsme se postupně klaněli.
K mé úvaze mne vede procházka vzdělávacím centrem Nového Zélandu v městě Wellington. Muzeum Te Papa, jak tady tomu říkají, je ale spíše hravou školou současnosti. A už vůbec to není o termínech. Světe div se. V expozici určené mladým školákům ve věku 10 let se nacházejí složité termíny z geologie, a jak se zdá nikomu to nevadí a děcka se je učí doslova za pochodu. Není to v termínech, ale metodách. Názornost je základem: potěžkej si zemi, vyvolej zemětřesení, poslechni si legendu o vzniku země, vyber ze zobrazených skupin rostliny, které jsou jednodomé a dvoudomé, vytáhni si zásuvku ukazující vývoj kosti a její adaptaci na různá prostředí. Najdi z vybraných preparátů pod mikroskopem …slož…sestav… udělej … doplň… A tak bychom mohli pokračovat.
Samozřejmě, že v podobné „škole“ hrají roli počítače, ale k mému velkému překvapení mnohem menší, než jsem očekával. Mnoho pomůcek je postaveno na prostém papíru a tužce, jen s velkou invencí a nápaditostí. Příroda i v zkamenělé škole svým způsobem ožila.
Co ale byl největší šok, byl počet návštěvníků a jejich zájem o exponáty. Nepamatuji se, kdy jsem na vysloveně vzdělávací akci viděl davy dětí s rodiči a rozzářené dětské oči při plnění vysloveně didaktického úkolu. Na celou řadu z nich se stála dokonce i fronta…
Namítnete, je to muzeum… veřejná instituce…mají jiné možnosti… peníze … vida už jsme zase doma. Aby to opravdu bylo trochu jiné, vězte, že všechny tyto „atrakce“ jsou zdarma… Nesmíme samozřejmě opomenout, že je to zcela nové muzeum (tři roky), s plnou podporou novozélandské vlády, která klade na vzdělání obrovský důraz, protože pochopila, co vzdělání pro budoucnost znamená. Tak to už máme Estonsko, Finsko, Nový Zéland…
V Te Papa jsem měl pocit, že mládež prahne po vzdělání po celém světě, jen my dospělí nějak ztrácíme naší schopnost tuto touhu naplňovat.
Třeba nové milénium opravdu něco změní.
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat