Až se po holocaustu v pedagog. výzkumu badatelé vydají ráno do svého zaměstnání, bude jim stačit jeden vagón pražské tramvaje. Cestu si mohou krátit čtením poutavého románu "Lesk a bída kurtizán pedagogického výzkumu". „Poznat pravdu, to znamená pravdu vyznávat.“ Alespoň tak to tvrdil T.G.Masaryk již v roce 1905, když koncipoval svůj „Problém malého národa“. Že problém malosti nebyl přímo jeho problémem, ale artefaktem malého českého národa, je s odstupem času více než zřejmé. Jeho závěry lze úspěšně vztáhnout nejen na současnou situaci ve společnosti, ale i na zjevenou pravdu o sondách Maturant, kterou nám ve svém ve stejnojmenném článku odhaluje ředitel nadace SCIO Ondřej Šteffl (Pravda o sondách Maturant, UČITELSKÉ NOVINY č. 1/2000). Článek dokumentuje, jak lze polopravdy a nepravdy vydávat úspěšně za jejich opak.
Smršť údajných desítek milionů, které byly prohnány Výzkumným ústavem pedagogickým jistě vyděsí čtenáře článku natolik, že nabude dojmu o luxusním vybavení pracovišť VÚP a nadstandardních příjmech pracovníků pedagogického výzkumu srovnatelných s příjmy bankovních úředníků v českých kampeličkách. Pravdou ovšem je, že Centrum pro hodnocení výsledků ve vzdělávání VÚP bylo ve stádiu svého vrcholného rozkvětu (?) vybaveno 7 počítači, jedním scannerem a kopírkou a zaměstnávalo nikoli čtrnáct, ale pouze 6 odborných pracovníků, sekretářku a operátorku výpočetní techniky na část pracovního úvazku. Opravdu skutečný luxus na výzkumné pracoviště, jehož posláním měla být příprava evaluačních metod pro potřeby základních a středních škol v České republice. Dobře míněnou radu Ondřeje Šteffla, že se každý může jít podívat, o jakém vybavení autor mluví a jak je účelně využíváno, ovšem čtenář Učitelských novin již nestihne uskutečnit. Centrum pro hodnocení výsledků ve vzdělávání VÚP bylo totiž rozhodnutím vedení ministerstva školství v závěru roku 1999 se stejnou lehkostí zrušeno jako bylo v roce 1997 založeno, přesně ve smyslu známého Murphyho zákona, který vedoucím pracovníkům poskytuje neocenitelné rady – „Když nevíš, jak dál, udělej reorganizaci.“
Příprava sondy Maturant 99 pochopitelně nebyla naprosto dominantní akcí tohoto Centra, ale i o tom hlasatel jediné pravdy při psaní svého článku jistě věděl, ale proč by to měl zrovna uvádět a mást čtenáře přílišnými detaily?
Na počátku roku 1998 byl ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze zahájen vývoj nástrojů pro hodnocení vzdělávacích výsledků žáků na základních školách. První etapa prací, zaměřených na výsledky žáků 5. a 9. ročníku základní školy, měla být ukončena v roce 1999. Projekt předpokládal nejen vypracování evaluačních kritérií, podle kterých lze učební výsledky a kompetence žáků hodnotit, ale i vývoj databanky modelových testových úloh, jimiž lze ověřovat, do jaké míry žáci žádoucích učebních výsledků dosáhli. Tyto informace jsou obecně známé a mimo jiné jsou součástí oficiální resortní publikace „Priority pro českou vzdělávací politiku“, která Ondřeji Štefflovi v roce 1999 určitě neunikla. Méně známou skutečností je ovšem fakt, že projekt byl v roce 1999 ministerstvem školství zastaven a databáze 2000 testových úloh z českého, anglického a německého jazyka, matematiky, přírodovědného a společensko-vědního bloku předmětů určených pro tvorbu standardizovaných testů a pro potřebu základních škol skončila nakonec v popelnici. Že výsledky této dlouhodobé práce nejsou nikde vidět, to není ani tak vinou výzkumných pracovišť přímo řízených ministerstvem školství, ale spíše vedoucích pracovníků tohoto resortu, kteří s udivující lehkostí jsou schopni ignorovat potřeby nejen základních škol, ale i České školní inspekce, které již několik let volají po standardních metodách hodnocení výsledků vzdělávání v systému základního a středního školství. Již v roce 1996 a dále pak na mimořádném zasedání Výboru pro vzdělávání OECD v Praze v dubnu 1999 mimo jiné zaznělo opakované doporučení vyvinout nástroje pro hodnocení učebních výsledků žáků na základních školách, neboť examinátoři v souladu s vývojem v zemích OECD doporučili orientaci našeho školství na kvalitu dosahovaných výstupů u žáků.
Po zrušení tohoto více než osmnáctiměsíčního projektu byla opravdu dominantní akcí Centra příprava 4 testů pro sondu Maturant 99, kterým se věnovali 4 odborní pracovníci. Měli nesporně více štěstí než nadace Scio, protože se nedopustili při vývoji testových úloh tolika chyb jako „konkurence“ a dokonce stačili respektovat všechny metodologické postupy, které jsou podmínkou při vývoji kvalitních maturitních testů. Nespokojili se totiž pouze ověřením obtížnosti a diskriminační schopnosti jednotlivých testových úloh, nevytvořili pouze „sbírku“ testových úloh, ale podařilo se jim vyvinout paralelní ověřovací testy, které stačili ještě ověřit u bývalých maturantů, a to dokonce v tak napjatém termínu, jaký byl stanoven, a při respektování nezbytného utajení jejich obsahu před ostražitou pedagogickou veřejností. Kdyby byl vytvořen dostatečný časový prostor pro vývoj všech maturitních testů, nebylo by ani nutné vyhlašovat výběrové řízení na vývoj zbývající části testů sondy Maturant 99, kterého se ujala „vítězná“ nadace Scio. Ani v Holandsku by Národní institut pro školní měření (CITO) nebyl schopen v průběhu 3 měsíců vyvinout 22 maturitních testů pro řádný a náhradní testový termín celostátní sondy Maturant. To ovšem zadavatele sondy ve stádiu její přípravy příliš nezajímalo a nesporně dodnes ani příliš nezajímá.
Opravdu není nutné podezírat ministerstvo školství, že by bylo při založení Centra pro hodnocení výsledků ve vzdělávání VÚP ovlivněno předchozími socialistickými představami. Tento ctihodný úřad pouze reagoval na doporučení expertů OECD, kteří o socialismu mají bezesporu velmi mlhavé představy, a již v roce 1996 doporučovali v rámci školského systému zřízení státem dotované agentury, která by se vývojem školních testů a dalších evaluačních metod ve školství systematicky zabývala. Všechna tato pracoviště mají totiž ve světě povahu státních institucí nebo dokonce samostatných výzkumných pracovišť, v nichž má stát přinejmenším dominantní účast, aniž by ovšem do jejich odborné činnosti nekompetentně zasahoval. Myšlenkové pochody školského managementu ve středoevropské kotlině jsou ovšem poněkud jiné. Poslední úvahy MŠMT ČR v posledních měsících dokonce směřují k požadavku významného snížení počtu pracovníků nejen ve VÚP, ale i ve VÚOŠ a IPPP ČR. To nesporně potěší řadu učitelů, kteří řadu let volají po zrušení resortních ústavů, ale nenacházejí odpověď na otázku, kdo že se to bude v naší republice zabývat aplikovaným pedagogickým výzkumem? >
Výzkumný ústav pedagogický v Praze se svými 60 pracovníky má být tak podle posledních úvah top manažerů redukován na 23 zaměstnanců a Výzkumný ústav odborného školství by měl mít z původních 100 pracovníků pouze 39 průzkumníků včetně ostražitého vrátného a několika starších uklízeček. Až se po tomto holocaustu v pedagogickém výzkumu jednou všichni tito „badatelé“ vydají ráno do svého zaměstnání, bude stačit k jejich přepravě pouze jeden vagón pražské tramvaje. Po cestě na periferii Prahy, kam byly již před léty výzkumné ústavy vysídleny, by si potom mohli krátit dlouhou cestu čtením nějakého poutavého románu, jako například „Lesk a bída kurtizán pedagogického výzkumu“. Je ovšem stejně tak možné, že tramvaj cestou na městskou periferii ještě havaruje, což mnohé odpůrce badatelství v oblasti českého školství bezesporu potěší.
Diskutujeme-li potom o zjevených pravdách uplatňovaných v současném školství, je více než zřejmé, že tento trend je jasným signálem pro všechny podnikavé učitele. Jste-li skutečně dostatečně schopní, neztrácejte drahocenný čas pedagogickou praxí a založte si s několika stejně schopnými kolegy soukromou agenturu, nadaci nebo obecně prospěšnou společnost, která bude pravidelně financována výhradně ze státních prostředků. To je nesporně studnice, která úplně nevysychá ani v dobách rozpočtového provizória nebo vládních krizí. Nestanou se z vás zrovna milionáři, ale nemusí přece stále pršet, stačí jen když pravidelně kape. Návratnost tohoto podnikání v oblasti školství je z dlouhodobého hlediska velmi dobrá, o čemž svědčí i „Výzva pro deset milionů“, ve které se bystrému čtenáři nepodaří nalézt dvě kouzelná slova – pedagogický výzkum.
Hlavním problémem současného stavu v oblasti vývoje evaluačních metod není ani tak monopol nadace Scio na tvorbu testů, jako spíše nepřímá a tichá spolupráce vedoucích pracovníků MŠMT ČR se soukromými agenturami, kterým vytvářejí ideální prostor pro jejich privátní činnost, a to tím, že tlumí činnost resortních výzkumných pracovišť. Nelze se proto divit, že zřízení Centra pro hodnocení výsledků ve vzdělávání bylo trnem v oku nejen nadaci Scio, ale i agentuře Kalibro a Ústavu pro informace ve vzdělávání. Zřízením tohoto pracoviště totiž právě došlo k razantnímu narušení monopolu soukromých institucí v této oblasti a jejich ostentativní neochota spolupracovat s Výzkumným ústavem pedagogickým, jehož posláním je stále ve smyslu zřizovací listiny aplikovaný pedagogický výzkum v rámci resortu školství, nebyla proto ani příliš překvapivá.
„Pravda je jen pravda vědecká, kritikou ověřená a zdůvodněná“, říkával kdysi náš tatíček Osvoboditel. Komentovaná pravda o sondách Maturant Ondřeje Šteffla na této skutečnosti naštěstí mnoho nezmění. A to je dobře.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat