Rozhovor s ředitelkou Pedagogicko psychologické poradny v Brně.
Jste ředitelkou největší psychologicko-pedagogické poradny u nás. Kolik je v ní vlastně zaměstnáno lidí a jaká je hlavní náplň vaší práce?
V současné době u nás pracuje 38 lidí, to ale nepočítám externisty. Hlavní náplní činnosti PPP je diagnostika, intervence, nápravná péče, terapie a prevence.
Jaký měla v tomto roce o vaše služby zájem veřejnost?
Neočekáváme oproti loňskému roku nárůst klientů, ačkoliv co do počtu návštěv možná ano. Snažíme se dělat naše vyšetření co nejkvalitněji, nechceme dělat pouze jednorázová vyšetření, ale poskytovat komplexní péči, a tak častější kontroly velmi vítáme.
Domnívám se tedy, že vzhledem k demografickému vývoji bude počet klientů klesat, ale počet návštěv naopak vzroste.
Jakou máte v tomto ohledu v Brně konkurenci?
Jsou tu SP centra (speciálně-pedagogická centra, pozn.aut.), je tu také soukromá pedagogicko psychologická poradna, střediska výchovné péče.
Myslím si však, že konkurence je silné slovo. My se spíše snažíme navzájem se doplňovat, protože každé zařízení je nějak specializované.
Nejčastější spolupráce patrně probíhá mezi poradnou a školou. Kdo v tomto vztahu zastává funkci prostředníka?
Školy oslovují vás, nebo to může být i naopak?
Tato role většinou náleží výchovným poradcům, ale signál může přijít i od pedagogů samotných. Spolupráce probíhá na různých úrovních. Někdy k nám učitelé volají s nějakým akutním problémem, výchovní poradci se s námi pravidelně setkávají. Z naší strany to probíhá tak, že každá psycholožka má na starosti šest škol a v dohodnutých intervalech je navštěvuje. Bývá to v průměru jednou měsíčně.
Mají děti samotné možnost svěřit se vám s nějakým problémem? Volají k vám?
Nemáme tu tísňové volání, v tomto směru funguje Modrá linka. Děti samy se u nás objevují sporadicky, za rok je to jednou dvakrát. Pokud seznáme, že je dítě fyzicky či psychicky ohroženo, máme právo poskytnout mu pomoc, třebaže mu ještě není osmnáct let.
Co ve vztahu škola a dítě nebo dítě a rodina vnímáte jako nejzávažnější problém?
Největším problémem je komunikace. Nejde o to, že by byla omezená, spíše o to, že komunikující neposlouchají jeden druhého. Neumějí si naslouchat.
Závažný je i způsob, jakým se dnešní jedinec domáhá úspěchu a uznání. V této problematice se samozřejmě odráží dnešní doba se svým přehnaným důrazem na dravost, soutěžení a výkon.
Slabší jedinci – žáci - se stahují do sebe, ti silnější nedokáží unést sílu svého úspěchu a vystupují sebevědomě až arogantně.
Generační problém vidím v tom, že rodiče a děti vyrůstali za zcela jiné společenské atmosféry, uprostřed zcela odlišných hodnot. A odtud plyne spoustu konfliktů. Rodiče, a samozřejmě také pedagogové, zřídkakdy dokážou pochopit odlišnost světa těch, které naplno ovlivnila tato doba.
Jak se tento konflikt může projevit ve škole?
Pedagogové mají pocit, že žáci jsou těžko zvladatelní. Nedokáží si zvyknout na to, že děti se nedrží zásady „nejlepší je držet jazyk za zuby, i když si myslím něco jiného.“
Děti do sebe nasávají atmosféru demokracie a otevřenosti. I média, především televize, je každodenně přesvědčují, že mají právo na vlastní názor. Pro generaci učitelů, odkojených minulým školským systémem, je to mnohdy zcela nepochopitelné.
Hodně se teď mluví o tom, že žáci jsou zahlcováni přebytečným množstvím informací.
Souhlasím, že hodně z toho, co se do dětí na školách hustí, je zbytečné. Důležité je umět přemýšlet, a nikoliv vědět, jak se například latinsky řekne mrkev. Domnívám se, že třeba takové psaní diktátů je malé týrání dětí. Dnes se všechno píše na počítači, kde je možné hrubky opravit. Samozřejmě – správně psát by měl umět každý vzdělaný člověk. Ale podle mého jsou i jiné cesty než diktáty.
Jsme národem Komenského, ale místo toho, abychom si vzali příklad z jeho obrázků a praxe, přetvořili jsme naše vzdělávání v jakýsi paskvil, podle nějž musí být učení co nejnáročnější.
Aby průměrný žák na školu stačil, bude se muset slevit tam, kde je to účelné. Myslím si také, že velkým přínosem by bylo v rozšíření praxe a nabídky volitelných předmětů už na základních školách.
V poslední otázce bych se ráda vrátila k práci poradenských psychologů. Domníváte se, že tito lidé jsou za svou práci dostatečně oceňováni?
To rozhodně nikoliv. Navzdory své obrovské erudici se tito lidé ocitají na spodních žebříčcích prestiže v zaměstnání. Myslím si však, že chtějí dělat práci, kterou si vybrali, a ani opravdu velmi nízký plat je neodradí. Na druhou stranu je fakt, že jsou se to týká ve velké většině pouze žen. V profesích psychologů i učitelů figuruje vzhledem k ohodnocení jen velmi málo mužů.
Děti se setkávají pouze s ženským vzorem chování, mužský prvek se vytrácí. Rozhodně není dobré, že učitelství se stává doménou žen.
Iva Hanzlíková
0 komentářů:
Okomentovat