redakce: Zaveďme informační systém, jak si vedou absolventi kterých škol

O školství se vede mnoho řečí. Jsou soukromé školy lepší než státní? O školství se vede mnoho řečí. Jsou školy dobré či špatné? Jsou soukromé školy lepší než státní? Názory jsou rozporné. Existuje mnoho předsudků. Mnohý z nás vychází ze své někdy velmi partikulární zkušenosti. Není ani jasné v takových otázkách, jaké kvality a povinnosti škol má garantovat stát. Je např. povinností státu zaručit, aby se každý naučil číst psát a počítat? Pokud ano, musí být tato povinnost nějak specifikována, aby mohla být kontrolována, musí být vytvořeny kontrolní a také donucovací mechanismy. Má stát nějakým způsobem ručit za kvalitu maturit, aby se maturant mohl hlásit na libovolnou univerzitu po celé Evropě? Asi ano. Pokud někdo o takovou maturitu nestojí, je to jeho věc. Musí mu ale být jasné, že pro univerzity je vlastně bez maturity. Je pak ale otázka, zda má stát takové studium podporovat. Má se stát nějak zohledňovat, jak se absolventi uplatňují na trhu práce?

Reakce některých škol, především soukromých, toto právo a povinnost státu fakticky zpochybňuje. Odpor budí snaha státu kontrolovat výuku, i když se současně žádají dotace. To se dost podobá požadavku "dejte nám peníze a my si s nimi naložíme podle svého". Zvláštní odpor budí matematika. Asi proto, že se v ní dá příliš málo věcí ošvindlovat. Taky není populární u rodičů i studentů. Co na tom, že ve věku informací je stále více potřeba a že bez matematického základu dosáhnou čeští vědci a technici a také české výrobky jen stěží mezinárodní úrovně. Co také na tom, že matematiku nemůže učit učitel bez kvalitní přípravy a že na druhé straně dobře učit matematiku může i ten, jehož matematické schopnosti nejsou vysoce nadprůměrné. To platí i pro většinu přírodních věd. Mnohé jiné obory může dobře učit jen opravdu kvalitní učitel a při tom se hůře pozná, že učitel nemá dostatečnou úroveň. Základní přírodovědecké poznatky ve srovnání třeba s ekonomií jen prakticky nestárnou a lze na nich ukázat souvislost jevů a náklady spojené s různými rozhodnutími, tedy to, co tak chybí v diskusích o Temelínu.

Jiný podezřelý aspekt jednání škol je malé nadšení pro výstavbu informačního systému s databází, umožňujícího každému občanu provádět moderními technikami data mining analýzu toho, jak si absolventi té které školy vedou i řadu let po absolutoriu. Kolik je jich nezaměstnaných, kolik jich vydrželo na vyšších stupních škol atd. Jediná dnes obecně dostupná informace o tom, kolik lidí úspěšně prošlo přijímacími zkouškami na vysoké školy, je jen zčásti užitečná a z řady důvodů nestačí. Student např. podává až deset přihlášek a tak je značná naděje, že alespoň jednou uspěje. Není to však záruka úspěšného studia. Očekával bych ze strany škol, především soukromých, tlak na vytváření takového informačního systému. Poněvadž tomu tak není, mohu se domnívat, že se nemají čím chlubit. Celkově je to šlendrián. Podle čeho se mají děti, rodiče a studenti rozhodovat. Výmluvy na nedostatečné zákony a ochranu práv škol či osobností žáků nejsou nic víc než výmluvy a mlžení. Stojí za zmínku, že již od roku 1992 se mnozí, mj. i autor těchto řádků, pokoušeli takový systém prosadit. Odpor proti tomu byl nepřekonatelný. Posuzovat kvalitu škol, i za pomoci kvalitního informačního systému, je samozřejmě věc obtížná. Je to ale určitě snazší, než současné věštění z křišťálové koule. Jako příklad obtížnosti takového hodnocení dat uveďme efekty nových metod ve výuce. Nové metody výuky mohou být např. úspěšné také proto, že je zavádějí ambiciózní a schopní učitelé s hlubokým zájmem o svou práci. Vzhledem ke klíčové roli učitele ve výuce, může být úspěch nových metod spíše důsledkem kvality učitelů než efektem nových metod. Při všeobecném nasazení pak mohou nové zdánlivě slibné metody selhat, jak se to do značné míry stalo s množinovou matematikou a ve starší historii s tzv. globální metodou výuky čtení. Totéž se může přihodit i s dnes propagovanými metodami. Sklon soukromých škol k experimentování může být, pokud nebude zachovávána dostatečná opatrnost a efekty pečlivě hodnoceny, spíše nedostatkem než předností. Je rovněž otázkou, zda různá doporučení OBSE a jim podobných institucí jsou v našem kulturním prostředí vždy adekvátní. Proto je žádoucí vybudovat systém hodnocení škol nezávislými domácími institucemi, které by využívaly informace z různých zdrojů, včetně pracovních úřadů.


Autor: Jaroslav Král

Kompletní text vyšel v Britských listech 23. 6. 1999

redakce