Zamyšlení Jiřího Jírovce nad skandálem s přijímacími testy právnické faktulty.
Skandál s přijímacími zkouškami na Právnickou fakultu KU lze považovat za zajímavý test české společnosti. Kolik pátracích žurnalistů naváže na Jindřicha Gintera? Jak bude uplatněn Zákon o vysokých školách (111/1998 Sb ze dne 22. dubna 1998)? A bude vůbec někdo chtít změnit stav, kdy je možné koupit cokoli - včetně lustračního osvědčení. (Zde se nabízí otázka, zda je možné koupit i místo na seznamu Stb pro případného nepřítele). Zmíněný zákon nedává příliš velkou možnost postihovat (odvolávat) nepoctivé nebo neschopné akademické funkcionáře. Nicméně umožňuje alespoň to, aby rektor Karlovy University, okamžitě svolal Akademický senát, a požádal podle § 28, o souhlas s odvoláním děkana Právnické fakulty. Okolnosti s prodejem testů přijímacích zkoušek totiž naznačují, že je naplněn odstavec (3) stejného paragrafu: "(děkan) závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty". Kdo jiný je za serióznost přijímacích zkoušek odpovědný? Čekat, že by snad takový děkan odstoupil sám, aby umožnil vyšetření případu, by zřejmě bylo příliš odvážné. Zajímavá je reakce na existenci přijímacích zkoušek na vysoké školy vůbec. V rozhořčení nad stupiditou některých otázek (jejichž pravý smysl naznačuje Dana Cihelková: "Odkud mají uchazeči brát jistotu, že testy nejsou pouhou loterii, která má privilegované mládeži zajistit jistotu, že za sto tisíc korun bude nedostižitelná a neohrozitelná?") nesmíme opomenout, že výběr existuje i tam, kde přijímací zkoušky nejsou. A je nutné poznamenat, že ani přijímání na základě maturitních zkoušek není samospasitelné. Před několika lety vypukla ve Francii obrovská aféra s kšeftováním s maturitními testy, které jsou stejné pro všechny studenty a měly být (teoreticky) do poslední chvíle tajné. V Kanadě vládne v tomto směru značný chaos, znásobený tím, že vzdělání je v kompetenci provinčních vlád a kvalita škol se silně liší. Zajímavá je situace v Ontariu, kde velmi pravicová vláda (podle mého názoru konečně) zjistila, že k tvořivému myšlení je přece jenom třeba jistý objem základních vědomostí (čtení, psaní, počty a podobně) a tak zavádí v podstatě nejedlovský systém jednotných základních a středních škol s předepsaným obsahem studia. Až, a pokud vůbec, se tento systém dotáhne do konce, bude mít středoškolský diplom zhruba stejnou váhu. Pokud jde o přístup k vysokoškolskému vzdělání, pozornosti by nemělo uniknout, že počet míst, která vyžadují vysokoškolské vzdělání, není neomezený. Právo na vzdělání se často zaměňuje s povinností (daňových poplatníků) financovat celý vzdělávací systém. Základní a středoškolské vzdělání je většinou bezplatné, aby byl zaručen přístup všem studentům. Pokud jde o vysokoškolské studium, každá společnost hledá dělící čáru (často nejasně definovanou) mezi zájmy společnosti, které jsou materiálně vyjádřeny podílem státní pokladny na celkových nákladech vysokoškolského studia a zájmy individuálními (kolik student chce a může do vlastního studia investovat). Tato čára se sice vlní, podle toho jaká ideologie zrovna vládne, ale příliš neovlivňuje (stále rostoucí) cenu studia. Ať již jdou "investice" do vzdělání z jednoho nebo druhého zdroje, čeká se jejich návratnost. Nedělejme si žádné iluze o tom, že na Západě může studovat vysokou školu každý a navíc cokoli podle vlastního výběru. Ani nejbohatší státy si to nemohou dovolit a proto počet míst na universitách regulují. Jako příklad mohu uvést, že Queen's University v Kingstonu přijímá do populárního studia fyzioterapie kolem 5 % uchazečů. Hledání cest, jak přeběhnout druhé, není jistě ryze českým jevem. Prvenství máme spíše v negaci těchto jevů - nazýváme je shovívavě trapasem nikoli trestným činem. Případ s testy fakultě vzbudil pozornost tím, že se trestného činu dopouštějí budoucí právníci. Jenže proč ne i oni, když zákony nerespektuje zřejmě nikdo.
Vyšlo v Britských listech 12. 7. 1999.
Jiří Jírovec pro Českou školu: "Přijímací systém na vysoké školy se v Kanadě rovněž liší podle provincií. V Quebecu posílá student přihlášku přímo na universitu - tedy většinou více přihlášek na více universit. V Ontariu posílají studenti jednu přihlášku na centrální agenturu. Kromě studijních výsledků v ní uvádějí pořadí universit na nichž by chtěli studovat. Agentura "rozdělí" studenty na jednotlivé university podle toho, jaké mají požadavky na prospěch - ne všechny university mají stejnou úroveň, takže některé si pomáhají nižšími. Student dostane od agentury oznmení kam byl potenciálně přijat (může to být několik míst současně) a svoji volbu sdělí agentuře.
Jiří Jírovec
0 komentářů:
Okomentovat