Renata Veselá: Mohla jsem ještě učit, ale tohle nemám zapotřebí, odcházím!

Letos jsem prožila poslední rok své učitelské kariéry. Mohla jsem ještě učit, cítím se skvěle a moje profese mě baví. Přesněji řečeno práce s dětmi mě baví. Se slovy radši už ne, odcházím do důchodu. Jelikož mi hlavou víří mnohé příhody, které jsou pravděpodobně reálné i na jiných školách, rozhodla jsem se napsat tuto reportáž. 

Na třídní schůzce rodičů čtvrťáků jsem považte vyslovila názor, ať čtou. Ať čtou cokoliv, co je baví! 

Ale popořadě: Byla jsem na nové škole a ctím jednotnost požadavků. Vyprosila jsem si tedy od kolegyně požadavky na doporučenou četbu. „Papír“ s celkem podrobně popsanými požadavky, co děti mohou číst jsem obdržela, nakopírovala a rozdala dětem ještě před rodičovským sdružením… Zmíněná nežádoucí věta padla až koncem schůze, kdy rozmlouváme s rodiči individuálně. Agilní matka na mě vyžadovala další upřesnění, co číst. Pomalu chtěla určit i velikost písma daných textů. Já si opravdu myslím, že hlavně mají děti prostě číst. Hlavně to, co je baví. Tak jsem to prostě po dvouhodinové komunikaci s rodiči a v 19.00 hod vyslovila. Jiná matka to slyšela, nelíbilo se jí, že jsem to neřekla všem a běžela se stížností k řediteli. Podotýkám, že při kontrole čtenářských deníků nakonec fakt nepátrám, zda přečtená kniha odpovídá pravidlům „papíru“. Žádná restrikce dětem nehrozí, jsem vždy ráda za každou zapsanou přečtenou knihu, která není mládeži nepřístupná. Děti chválím a chválím a ani hrubky v textech moc neřeším. 

Jenže na této základní - vysoké škole ta věta byla smrtonosným vyjádřením a já byla ředitelem velmi důrazně pokárána, že s rodiči špatně komunikuji. Než bych stále musela přehodnocovat, co smím a nesmím říci, aby toho nemohlo být zneužito k útoku proti mně – odcházím. 

Nejsem stroj. Nebudu se stále po vyslovení každém požadavku na děti bát, že se budu muset obhajovat! Ředitel mi stejně vůbec nenaslouchal, měl okamžitě jasno. Mám ale jednu výhodu - jsem v důchodovém věku. Mnozí další ne. 

Z trochu jiného soudku: Počátkem letošního koronakvětna se měli rodiče rozhodovat, zda pošlou děti do školy. Rodiče mých čtvrťáků jsem informovala, v jakém režimu bude výuka probíhat. Jeden z rodičů se na mě obrátil s otázkou, jak to vidím já. Já odpověděla dle svého nejlepšího svědomí a všem rodičům: ( Co kdyby se chtěl někdo další zeptat na to samé…. ) 

Všechny děti svědomitě pracují distančně (pracovali jsme i online na Skype), a tak si myslím, že by nebylo nejnutnější – pokud jen trochu bude doma fungovat dohled nad dítětem třeba i návštěvou dvou dětí v jedné domácnosti - posílat je na těch pět týdnů do školy. Zdůraznila jsem samozřejmě, že je to jen můj osobní názor. Opět si stěžovala jedna z matek, že je nehorázné radit, aby děti nechodily do školy. 

Následovalo další tvrdé přistání na koberečku páně ředitele. Abych nesměla říci rodičům svůj názor, když se zeptají, to považuji za nehoráznost zase já. Tedy není proč ve školství dále zůstávat. Je fakt, že když o této příhodě přemýšlím s odstupem, je mi jasné, že zadání znělo – děti do školy, ať ekonomika šlape. Můj názor byl tehdy asi nepohodlný. Jenže po bitvě každý generál. Nikdo z nás jsme nevěděli, jak zákeřný virus je, jak se bude situace vyvíjet, nikdy jsme v podobných situacích nebyli. Osočovat se ale umíme znamenitě. 

Do třetice: V odpoledních hodinách ve sportovních hrách osmáků se jedna dívka při honičce zastavila až nárazem celého těla do zdi. Udeřila se i do hlavy, a nebylo zjevné, že by byla příhoda vážná. Děvče okamžitě vstalo, bylo zorientované, tvrdilo, že ho nic nebolí, jen trochu obličej. Dívku jsem tedy nechala po omytí obličeje studenou vodou po dobu 30 minut v klidu sedět na žíněnce. Během této doby jsem dívku stále sledovala a zdálo se, že nehoda nebude mít žádné následky. Dívenka se usmívala a byla v pohodě. 

Po sportovních hrách bohužel výuka ani mě ani dětem nekončila. Následoval přesun celé skupiny přes náves. Další výuka třídy pokračovala s jinou učitelkou a moje též v jiné třídě. Na cestě z tělocvičny do školy jsem v lepším osvětlení viděla, že děvče má začervenalý nos a i když ona sama nechtěla, okamžitě jsem volala její matce s raportem, co se stalo, a že by bylo lepší ji co nejdřív odvézt k lékaři ke kontrole. Pominu, že jsem musela strpět hlasité seřvání, že děcka ani neuhlídám. Po návratu do školy jsem samozřejmě dohlédla, aby dívka byla stále pod dohledem, posléze byla další poučenou učitelkou předána matce a úraz jsem hned po výuce zapsala dle regulí do knihy úrazů. 

Po čase bylo sezení v ředitelně – matka si stěžovala, že jsme úraz špatně zúřadovali a ošetřili, i když se v dané době nedalo udělat nic víc, než jsme udělali. Disputace dopadla díky zkušenosti pane ředitele celkem dobře. Po odchodu matky z ředitelny mi však pan ředitel říká: „Víte proč si stěžují? Protože berete jen 20 tisíc, kdybyste brala 60, nestěžovali by si. 

Neznám jediný důvod, proč by měly být učitelky otloukány jen proto, že někteří rodiče tyto příjmy mají a ony ne. 

Odcházím.