Francouzský učitel má víc volna a nesupluje ani nedohlíží. Jsou tam ale jiné háčky, říká Češka, která učila třicet let v Paříži

Češka Jarka Fournier působila více než třicet let jako učitelka matematiky v Paříži, nyní učí čtvrtým rokem matematiku a francouzštinu na dvou školách v Praze. „Francouzský učitel má během roku víc volna a opravdu jen učí, žádné suply a dohlížení na děti. Je tam ale spousta jiných háčků. Za českou školu už bych neměnila,“ píše pro magazín Rodiče vítáni

Jarka Fournier (facebook.com)

V Pantin jsem učila na privátní katolické škole Saint Joseph de La Salle, mívala jsem ve třídě zhruba 32 dětí mnoha národností. Turci, Srbové, Portugalci, děti přistěhovalců ze Severní Afriky. Francouzů v tomhle koutě Paříže moc není. Učit v tak heterogenních třídách je komplikované, protože každá národnost má jiný přístup ke vzdělávání, jiný temperament. Třeba děti z rovníkové Afriky nevydrží sedět – kdybych s nimi mohla cvičit nebo tancovat do rytmu násobilky a Pythagorovy věty, šlo by to určitě líp. I když dneska už to platí možná pro všechny děti.

V Praze mám proti tomu geniální podmínky – Francouzské lyceum je výběrová škola, mí žáci jsou většinou děti z dobře situovaných rodin, které jezdí do Dubaje na Dušičky a na Floridu na Vánoce. Jsou to taky většinou cizinci – Čechů mám asi 5 ze 14, ostatní jsou převážně Asiati a Rusové. Na základní škole učím francouzštinu v sedmé třídě – tam mám dvanáct dětí a všechny se chtějí francouzštinu naučit co nejdříve, nemusím je do ničeho nutit. 

To se nedá srovnat s Pantin, tam to bylo v té dvaatřicetihlavé třídě různě motivovaných dětí někdy dost frustrující. Máte tam pár hodně chytrých dětí, masu průměrnou a pak pár dětí, které jsou hodně pozadu. A teď jak to v tomhle počtu udělat. Těm, co jsou hodně napřed, je potřeba dávat úkoly navíc, ale pak jsem je nestíhala po nich kontrolovat. Pro ty pomalé vymýšlíte různé věci, jak je doučit, ale pokud za nimi nestojí rodiče, tak je to těžké. Rodinné podmínky to často komplikují. Islám – ať je jakýkoli – drží rodinu pohromadě. Francouzské rodiny, to jsou dvě třetiny matek-samoživitelek... 

Inkluze má své limity 

Inkluze existuje na úrovni školy, ale ne na úrovni třídy. Ve škole, kde jsem učila, mají sekci Segpa, což je zkratka názvu, který znamená něco jako Sekce adaptovaného profesionálního vzdělávání. To znamená, že krom všeobecného vzdělávání se tam děti věnují i praktické výuce: mohou si vybrat mezi zahradničením a vařením. Ve třídě je jen 16 žáků a jedná se o děti s lehčími hendikepy fyzickými i mentálními, s poruchami autistického spektra nebo s poruchami chování. Děti s ADHD chodí do běžných tříd.

Škola má pozemek, o který se starají děti ze Segpa, a zeleninu, bylinky nebo ořechy potom dodávají do sekce, která má na starosti vaření. Ta z toho vaří jednou za měsíc pro učitele a já jsem vždycky říkala, že to je nejlepší restaurace v Paříži.

Důležité je, že je systém propustný: když vidíme, že se někdo třeba v sedmičce vzpamatoval, tak může přejít do běžné třídy. Nejlepší děti ze Segpa chodí se zdravými dětmi třeba na tělesnou výchovu, na kreslení, na odpolední kroužky, nebo společně jely na výlet do Prahy. Na konci dělají závěrečné zkoušky a pak si mohou vybrat jakýkoli učební obor, nejen zahradničení a vaření.



Celý text naleznete zde