Z nejmenších dětí v ústavech „vyrábíme“ deprivanty, říká expertka. Jsou odolné proti láskyplné péči

Osm tisíc českých dětí neprožívá své dětství ve vlastní ani náhradní rodině, ale v některém z pečujících zařízení. Z toho je přibližně 1500 dětí mladších tří let. Expertka na sociální práci, spoluautorka publikace o zanedbávání dětí Terezie Pemová tvrdí, že zejména takhle malé děti nemají v žádném ústavu co dělat. „Miminko je největší egocentrik, mělo by mít na světě alespoň jednoho člověka, pro něhož bude opravdu středobodem vesmíru, alespoň na nějaký čas... Děti, které těsný raný kontakt nezažijí, si odnášejí do dospělosti těžká traumata. A čím později se s nimi případně začne pracovat na nápravě, tím hůř. Což pak má zase celospolečenský dopad. Jako mladiství a dospělí pak často jedou v patologických vzorcích závislosti, násilí, neschopnosti navázat a udržet kvalitní vztahy, v extrémním případě se z nich mohou stát i chladnokrevní zabijáci…,“ říká v rozhovoru pro Deník N.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Existuje nějaká obecně rozšířená představa o kojeneckých ústavech, která je nepravdivá a štve vás?

Že tam je dětem dobře, protože jsou nemocné a potřebují speciální péči, kterou jim nelze dopřát v jiném typu péče. To je častý mýtus.

A jaká je skutečnost? 

Přesné a především použitelné statistiky o důvodech umisťování dětí do kojeneckých ústavů u nás žádné odpovědné orgány neevidují. Uvádějí se obvykle tři možné důvody: zdravotní, sociální a zdravotně-sociální. Nikde ale nejsou zveřejněná kritéria, na jejichž základě jsou děti do té které kategorie zařazeny. Každopádně kancelář ombudsmana opakovaně prokázala, že vážně nemocné nebo handicapované děti tvoří jen menšinu předškolních dětí v institucionální péči.

Zato čtyřicet procent dětí v ochranných zařízeních je tam z důvodu bytové nouze rodičů. Přitom současná legislativa zakazuje odebírání dětí z rodin z ekonomických a bytových důvodů.

Před pár lety jsem dělala rozhovor s maminkou, která má kromě svých dvou biologických dětí v pěstounské péči dvě další. Rodina si je vzala z kojeneckého ústavu. Předesílala, že si péče tamních sester váží, že ví, že dělaly, co mohly, ale dítě se pak doma uspávalo tak, že mlátilo hlavou do polštáře. Dlouhé měsíce dál a dál. Druhé mělo podobné trýznivé rituály. 

Představte si porodnici, kde jsou miminka jak houstičky v postýlkách v jedné velké místnosti. Jsou tam na chvíli, když maminky potřebují ošetření nebo aby se mohly po náročném porodu vyspat. I tam se může stát, že miminko pláče, a nikdo k němu hned nepřijde, tak je holt chvilku nechají vykřičet, pro jednou se nic nestane, ale v ústavu je to standard. Nemůžou děti uspávat tak, že budou každé houpat v náručí nebo se přizpůsobovat jejich biorytmu...

Žádný usínací něžný rituál. Zároveň je tam neučí, co je to intimita, soukromí. Jsou zvyklé, že kdykoliv může někdo přijít do pokoje, vzít je z postýlky nebo že vedle nich pláče jiné dítě, a nic se neděje. Není tam nikdo blízký, všechno je veřejné a neosobní.


Celý rozhovor naleznete zde