Sebepoškozování začíná na sociálních sítích, na Instagramu se srovnáváme se svojí představou o realitě jiného člověka, kterou neznáme. Je nesmyslné vyčítat si, že se děje něco, co nemůžu ovlivnit, o emocích a pocitech nemluvíme, o sexu ano, protože sex známe z filmů, říká terapeut Martin Zikmund. Dodává, že děti chápou známky jako něco úplně o ničem, ale rodiče to vyžadují. Je zbytečné stresovat se kvůli známkám, na které se jich nikdy nikdo nezeptá. Děti máme brát jako partnery, ne podřízené. Rozhovor přináší DVTV.
 |
| Martin Zikmund v DVTV |
Celý rozhovor naleznete zde
.png)
4 komentářů:
Děti nejsou našimi partnery, ani našimi podřízenými. V určitém smyslu se děti musí podřítit dospělým a v mnoha směrech se zase dospělí přizpůsobují dětem (kolikrát aniž by to věděly).
Ale chápu "wage-seeking" a marketingové zaměření pana terapeuta. Ti, kteří jsou ochotní investovat do podobných "terapií" budou asi opravdu častěji ti, kteří přesně to, co pán povídá, chtějí slyšet. Takže asi ok.
Dodává, že děti chápou známky jako něco úplně o ničem
Pokud takový blábol někdo vypustil, doufám, že mu to pan Komárek okamžitě vytmavil se slovy o nepřípustné paušalizaci. Protože když něco plácnu na diskuzi já nebo někdo podobný, je to pořád jen diskuze. Tenhle pán by měl být profesionál.
Teď jde o to, jestli je horší něco úplně o ničem, nebo úplně nic o něčem.
Ostatně, kdyby to byla pravda, tak by neexistoval tlak na jeho zrušení. Je to stejné, jako když Atrey příjde k Morlorovi a ptá se ho, jak má zachránit královnu. A ten mu to nejprve nechce říct s tím, že stejně na ničem nezáleží. A Atrey trefně (s kognicí výrazně nad úrovní mnoha zdejších myslitelů) odpovídá - "kdyby ti na tom nezáleželo, tak bys mi to řekl".
A se známkováním je to podobné - kdyby bylo o ničem, nechtěli byste ho, drazí frustráti, rušit.
Frustráti - přesné.
Ať pan terapeut zkusí rok učit a "nepovyšovat se" nad žáky...a podá výkon ve smyslu, že jeho "parťáci" budou umět vše, co velí ŠVP. Ať to proboha aspoň někdo takto sluníčkářský dokáže. Potom bude mít právo takto plácat.A má pan terapeut vlastní děti?
Jedna věc je, -li se dítě něco naučí, druhá věc je , jak se u toho cítí a třetí, že se děcka třepou před normálními problémky typu zapomněl jsem úkol, ztratil jsem klíč. V těchto situacích se někteří dostávají do tak silného afektu, že nekomunikují a chovají se, jakobychom proti nim mířili samopalem.Taky bych byla ráda, kdyby se autoři uvedených článků zapojili do této debaty. Nemají odvahu, nebo argumenty? Nebo - si už vydělali a tak dávají někde v bezpečí kafíčko....?
Okomentovat