Moderní vyučování: Sociální učení

čtvrtek 15. února 2001 ·

Křičíte na své žáky, aby byli tiší, až vám nabíhají žíly na spáncích? Budete-li v tom vytrvalí, vězte, že naučíte křičet i ty, kteří dosud tiší byli. Děti budou s pravidelností rovnající se přírodnímu zákonu dělat to, co sami děláte, nikoli to, co jim při tom říkáte. Fyzika či pravopis totiž není to jediné, co se od vás učí.

Dítě se ve svém vývoji učí nejen rozsáhlému souboru vědomostí a dovedností, které shromáždily předchozí generace a poskytují je dítěti pro orientaci ve světě a společnosti, pro jeho uplatnění v zaměstnání atd. Každé dítě se také učí – ve styku s druhými lidmi – žít ve společnosti, aktivně se do ní začlenit, dodržovat její normy, přejímat sociální role, komunikovat. Osvojuje si názory a postoje své společnosti a sociální skupiny, sociální dovednosti a návyky, formují se jeho rysy osobnosti týkající se vztahu k lidem. Tento typ učení nazýváme sociálním učením.

Napodobování
Mezi vývojově nejstarší formy sociálního učení patří pravděpodobně napodobování. V lidské společnosti na počátečním vývojovém stupni bylo napodobování hlavní formou předávání společenských zkušeností, děti se učily jednoduchým pracovním činnostem napodobováním bez výkladu a teorie. I v kulturně vyspělé společnosti si napodobování uchovává značný význam zejména při osvojování senzomotorických dovedností (i když v kombinaci se slovním výkladem, popřípadě s využitím poznatků z technologie apod.). Bez tohoto typu učení si lze jen velmi těžko představit např. hodiny tělesné výchovy nebo praktických činností.

Napodobování probíhá zejména od raného dětství při osvojování nejrůznějších forem chování dítěte, včetně chování ve vztahu k druhým lidem. Dítě napodobuje – často nevědomě – své rodiče, učitele, starší děti, jiné osoby z nejbližšího prostředí, postavy televizních a filmových příběhů aj. Napodobuje i řeč a mimiku, gestikulaci, živý nebo zdrženlivý projev emocí.

Tímto způsobem získává dítě sympatie nebo lhostejnost až antipatie k různým druhům zábavy i práce, přejímá kooperativní nebo agresivní způsob chování. Napodobování působí i při vzniku alkoholismu a jiných drogových závislostí, fobií – např. dítě přejímá od matky strach z některého druhu zvířat – a dalších patologických projevů.

Napodobující chování je snadným východiskem ze situace, kdy se člověk dostane do neznámé, nové, problémové situace – zkusí se zachovat jako druzí. Navíc je napodobování často podporováno odměnami. Dítě opětovně získává zkušenost, že chování shodné s chováním druhých je chváleno, kdežto v situacích, kdy se odlišilo, často následuje trest.

Jako náš fyzikář
Podobné napodobování je také učení identifikací; někteří autoři mezi oběma formami ani nerozlišují. Identifikaci můžeme chápat jako vývojově vyšší formu napodobování. Je to záměrné úsilí o převzetí způsobu chování modelu, se kterým se jedinec identifikuje, ke kterému má silný emoční vztah. Neomezuje se na vnější formy chování modelu, způsob oblékání apod., ale přejímá jeho cíle, hodnotové orientace. Modelem může být osoba z nejbližšího prostředí, ale také postava z historie, z literatury apod. – viz šedý podtisk.

Identifikace bývá založena na velmi kladném vztahu jedince k jeho modelu, na lásce, obdivu, úctě. Existuje však také identifikace založená na rozporné směsi strachu, závislosti a obdivu: „Identifikace s agresorem“, např. s krutým otcem, s přehnaně autoritativním učitelem, bezohledným vedoucím delikventní party ve skutečném životě nebo v televizním příběhu apod. Agresivní model je v tom případě chápán jako vtělení ideálu mužnosti, síly apod. Kdo se identifikuje s agresorem, může se tím utvrzovat ve vlastní agresivitě k jiným slabším osobám.

V životě člověka působí nejen pozitivní, ale i negativní, odstrašující modely. Například některý učitel či jeden z rodičů nebo postava televizního pořadu hluboce frustruje mladistvého, který se řídí zásadou: „Rozhodně nesmím být takový.“

Identifikace s pozitivním modelem i snaha o odlišení se od negativního modelu zahrnuje složitý autoregulační mechanismus, který odpovídá již rozvinutější osobnosti než pouhé napodobování.

Aby sis to pamatoval…
Také učení sociálním posilováním (zpevňováním, odměnou a trestem) je forma velmi rozšířená a vývojově stará. Rodiče chválí nebo jinak odměňují dítě za chování, které odpovídá normám a zvyklostem rodiny, sociální skupiny, k níž patří, společnosti. To působí jako posílení, dítě si tím upevňuje odměněné způsoby chování. Naproti tomu trestání má odstranit až oslabit nežádoucí chování.

Není vždy nutné, aby bylo odměněno či potrestáno přímo to dítě, na které chce vychovatel zapůsobit, stačí, že dítě pozoruje případy, kdy byl za určité chování odměněn nebo potrestán někdo jiný – spolužák, sourozenec, postava v televizním příběhu. Účinek je stejný, jako by bylo sociálně posíleno jeho vlastní chování. Tato forma sociálního učení je velmi častá a nazývá se observační či zástupné učení (latinsky observo – pozoruji).

Sociální odměnou bývají různé formy pochvaly, úsměv nebo jiný projev sympatie a lásky, projev uznání, dárek, materiální odměna. Sociálním trestem bývá projev nesouhlasu, odepření projevů sympatie a lásky (matka se mračí, nemluví), pohrůžka zrušením citového vztahu, vyloučení ze skupiny vrstevníků aj. Nejen rodiče a učitelé, ale také kamarádi či malé sociální skupiny užívají odměn a trestů k ovlivnění jedince.

Sociální odměny a tresty mají často silné účinky, ty však jsou různé při užití různých druhů odměn a trestů, v závislosti na individuálních zvláštnostech dětí i dospělých, na jejich vzájemném vztahu, na situačních podmínkách. Zejména působení sociálních trestů je komplikované. Trest může dosáhnout zamýšleného cíle, ale někdy vede k pravému opaku nebo k dezorganizování dětského prožívání a chování i k narušení vztahu mezi dospělým a dítětem.

Rodiče, učitelé i ostatní vychovatelé odměny a tresty tradičně přeceňují. Výzkumy i zkušenosti však ukazují, že již v průběhu předškolního věku získává napodobování převahu nad sociálním posilováním. Například dospělý odsuzuje agresivní chování a trestá je, přitom se však sám chová agresivně. V tom případě dítě se chová spíše podle toho, jak se dospělý fakticky chová, než podle toho, co říká, co odměňuje, a co trestá. Odpovídá to zkušenostem předních pedagogů, kteří odedávna zdůrazňovali, že ve výchově má podstatný význam příklad.

Rosteš pro šibenici
Sociální učení probíhá často i tím způsobem, že některá sociálně významná osoba nebo malá sociální skupina očekává, anticipuje, jak se bude jedinec chovat. Od někoho očekává výkon dobrý, od někoho slabý. Od někoho očekává „slušné“, ba „vzorné“, kooperativní chování, od jiného naopak neočekává nic dobrého.

Anticipace může být vyslovena explicitně a opakovaně, jindy je jen naznačena, a přece působí. Dříve nebo později dítě přejde k anticipovanému způsobu chování a jednání. Anticipační učení silně působí na sebehodnocení a vytyčování (popřípadě nevytyčování) cílů, osvojení příznivých, nebo i velmi nepříznivých návyků, způsobů chování, na formování postojů a rysů osobnosti.

S anticipačním učením souvisí také jev označovaný termínem sebeuskutečňující, sebesplňující předpověď. Dospělý sugestivně vysloví o dítěti nebo mladistvém: „Z tebe bude vynikající muzikant“, nebo o jiném dítěti „Z tebe nikdy nic nebude“, „Ty skončíš v kriminále“ apod. Někdy to o dítěti shodně vyslovují učitelé, rodiče, další dospělí. V mnoha případech se dítě vyvíjí tímto směrem.

Ve jménu pudů i idejí
Sociální učení se často zkoumá v souvislosti s problematikou dětské agresivity. Mnoho autorů shromáždilo výzkumný materiál dokládající, že se dětská agresivita rozvíjí různými formami sociálního učení, počínaje napodobováním a sociálním posilováním. Agresivní dítě sice bývá trestáno, ale dosahuje také odměn v rozmanitých podobách – agresivním chováním prosadí svůj záměr, získá obdiv vrstevníků, dosáhne uspokojení tím, že rozčílilo učitele nebo jiného dospělého apod.

Albert Bandura experimentálně prokázal, že observační učení podporuje agresivitu. Děti předškolního věku sledovaly filmovou scénku, ve které se surově zacházelo s hračkovou figurkou a toto chování bylo odměněno; v dalším průběhu experimentu děti dostaly ke hraní stejnou figurku – a zacházely s ní agresivněji než děti ze srovnávací skupiny, které neviděly film s agresí proti figurce.

Jiní badatelé v sociální psychologii zdůraznili další moment při vzniku masivního agresivního chování – jedinec se dostane do davu, do stavu silného vzrušení apod., kdy se oslabuje jeho kontrola. V dalším průběhu výzkumu A. Bandura došel k závěru, že uvedené mechanismy samy nestačí k vysvětlení zvlášť významných forem agresivního chování např. u příslušníků sekt a podobných skupin, v situacích za války aj. V takových případech nejde o čistě impulzivní chování ani o elementární formy sociálního učení. Jedinec si navíc své agresivní chování rozumově zdůvodňuje a ospravedlňuje je i pseudomorálními, ideologickými argumenty.

Je tedy přiměřené doplnit výše uvedené formy sociálního učení o další formu, ve které se účastní kognitivní a autoregulační mechanismy, zdůvodňování a záměr jednat ve shodě s principem, který jedinec přijal a snaží se jím řídit: Jedinec si osvojuje a upevňuje takové formy chování, které chápe jako odpovídající principu, ideologii, kterou přijal a jejíž prosazování prožívá jako silně uspokojující.

Historické zkušenosti nasvědčují tomu, že uvedené kognitivní a autoregulační mechanismy značně zvyšují účinnost elementárních forem sociálního učení a vedou k výraznému rozvinutí určitých forem chování i příslušných rysů osobnosti. Těmito mechanismy se může podporovat rozvíjení agresivity, ale také naopak altruismu.

Mechanismy sociálního učení mohou vysvětlit velmi mnoho ve vývoji a formování osobnosti: ve škole, v rodině, ve skupině vrstevníků aj. Ve vývoji však působí zároveň další mechanismy a aspekty, včetně vývoje poznání, myšlení a řeči. Ve styku s druhými lidmi se dítě např. učí lépe chápat následky určitého chování a jednání – jak je člověku, když mu druhý ubližuje, bere mu hračky, uráží ho apod. Dítě se učí decentraci („Podívat se na situaci očima druhého“, „Vystoupit ze sebe a vžít se do druhého člověka“). Různé mechanismy ve vývoji osobnosti se tak vzájemně kombinují a doplňují.

Článek byl připraven z knihy Jana Čápa a Jiřího Mareše Psychologie pro učitele, která na jaře vyjde v nakladatelství Portál.

Moderní vyučování

0 komentářů:



Články dle data

Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.