Karel Lippmann: Svět ve vybraných dílech krásné literatury 20. století.

čtvrtek 29. srpna 2019 ·

Dvacáté století přineslo některé nové odpovědi na otázky staré jako lidstvo samo: Co je to svět? Jaký je vztah mezi světem a časem? Je svět konečný, či naopak otevřený do nekonečna?


Karel Lippmann (archiv autora)
Dejme nejdříve slovo českému matematikovi Petru Vopěnkovi. V závěru své obsáhlé knihy Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci mj. napsal: „V antice byl konečný a uzavřený svět jediným bezpečným ostrovem plujícím v oceánu apeira. … Křesťanská Evropa upřela svůj zrak do absolutního nekonečna, neodvrhla však jistoty světa, ale stavěla z nich most k tomuto absolutnímu nekonečnu. Prohřešek Giordana Bruna byl v tom, že upozornil na nepřeklenutelný oceán mezi námi a absolutním nekonečnem, který tam koneckonců umístili právě ti, kteří Giordana Bruna upálili. … Při pohledu na tento nekonečný oceán přepadl lidi strach z nekonečna. Tento oceán se však nyní již neztrácel v neurčitosti, ale měl svůj pevný druhý břeh, pevnější než ten, na němž stojíme, neboť na druhém břehu byla pravda ve své nejčistší podobě. … (Člověk mohl) svobodně hledět do dálek. … Naděje na poznatelnost reálného světa, které svitly při objevu eliptického geometrického prostoru, byly draze vykoupeny. … Hradby, za něž byl člověk znovu vržen, mu nyní již nebyly ochranou a útočištěm, ale byly to hradby vězení, do nějž byl uvržen. Pojala ho úzkost, neboť byl připraven o svobodu, která se právě v této době stala jeho statkem nejdražším.“

Na tomto místě je důležité upozornit, že „úzkost“ je jedním z klíčových pojmů filosofie existence ve 20. století. Proto je nezbytné připomenout si stručně několik filosofických směrů. Nejdříve dejme slovo zakladateli fenomenologie Edmundu Husserlovi (1859 – 1938). Ve své Krizi evropských hodnot napsal: „Galileiho matematizující přetlumočení přírody způsobilo, že se prosadily nesprávné konsekvence, jež přesahují přírodu, a byly z hlediska tohoto tlumočení tak přirozené, že dovedly ovládnout veškerý další vývoj pohledu na svět až dodnes. Mám na mysli Galileiho proslulé učení o pouhé subjektivitě smyslových kvalit, které brzy poté pojal Hobbes důsledně jako učení o subjektivitě všech konkrétních fenoménů smyslové názorné přírody a světa vůbec. … Co v předvědeckém životě zakoušíme jako barvy, tóny, teplotu a tíži na věcech samotných a kauzálně jako vyzařování tepla tělesem, jež zahřívá tělesa okolní apod., je ´fyzikálně´ ovšem poukazem ke kmitům akustickým, tepelným kmitům, tedy k čistým dějům ve světě tvarů. Tato univerzální indikace je dnes přijímána jako bezesporná samozřejmost. … Tato aritmetizace geometrie vede již sama od sebe jistým způsobem k vyprázdnění jejího smyslu. … V algebraickém počítání ustupuje geometrický význam sám od sebe do pozadí, ba dokonce padá.“

Husserlův současník Henri Bergson (1859 – 1941) zase poukázal na podstatný rozdíl mezi prostorem a časem. Prostor je v sobě homogenní, body v něm jsou rovnoprávné, lze libovolně přecházet od jednoho ke druhému (nemohu zde nezmínit českého génia Švejka, který z Tábora míří do Budějovic směrem na Klatovy, přes Putim, a když je na to upozorněn klidně odvětí, že i přes Klatovy se do Budějovic dostane). Lze v něm pouze měřit prostorovou změnu. Tohle podle Bergsona zkoumají přírodní vědy. K prostoru pak patří rozum, zabývající se tím, co je stálé, prostorové a hmotné. Čas naproti tomu homogenní není. V jeho nezvratné řadě nelze od bodu k bodu libovolně přecházet. Čas není, čas se děje. Jeho čisté trvání lze uchopit jen intuicí.

Stejně jako Bergson se i Husserl prvotně zaměřil na analýzu vnitřního vědomí času. Pro způsob jeho uvažování je vhodné uvést příklad vnímání tónu. Tón trvá, tj. při vnímání se jakoby posouvá do minulosti, nemizí, neboť vědomí jej stále drží. Dokud takto trvá, je to týž tón. Tón má časové rozpětí (extenzi) a je vnímán jako znějící „teď“, dokud je vědomá některá z jeho fází. Když dozní, je sice také podržován, ale pociťován jen jako cosi uplynulého, co není oživeno žádným bodem „teď“. Toto podržování nazývá Husserl retencí, naopak předjímání budoucího protencí. Každý vjem má tedy trvání (extenzi) a trvá díky retenci a protenci. Retence a protence představují zvláštní způsob intencionality (zaměření k něčemu). Nevztahují se k ničemu předmětnému, jsou pouze vztahem (relací) jedné fáze vědomí k jiné, retence je vědomí pomíjení, protence přicházení. Takto jsou i původcem našeho vědomí času. Kdyby nebylo různých „teď“, nevznikal by čas.

Otázkou času se zabýval i Martin Heidegger Struktura pobytu na světě se nakonec jeví jako sebepředstih: rozumění (především rozumění možnostem, které mě ze světa oslovují) – moment budoucnosti; naladěnost (tuto situaci jsem si nezvolil, jsem do ní vržen, musím převzít, s čím se mám vyrovnávat) – moment minulosti; řeč, výklad (výklad je výkladem toho, čemu rozumím, artikulace porozumění) – moment přítomnosti. Z toho vyplývá, že struktura starosti, struktura existence je nejhlouběji časová. Otázka po smyslu toho, co má být, souvisí bytostně s problémem času.

Když se těmito otázkami zabýval později český filosof Karel Kosík ve své Dialektice konkrétního (1965), dospěl k tomuto řešení: „Skutečný svět není tedy světem fixovaných ´skutečných´ objektů, jež vedou za svými zfetišizovanými podobami transcendentní existenci jako naturalisticky chápaná obdoba platónských idejí, ale je to svět, v němž věci, významy, vztahy jsou pochopeny jako produkty společenského člověka a člověk sám je odhalen jako skutečný subjekt společenského světa. … Svět skutečnosti na rozdíl od světa pseudokonkrétnosti je světem realizace pravdy, světem, v němž pravda není dána a předurčena a jako neměnná kopírována v lidském vědomí, nýbrž v němž se pravda děje.“ Dodejme jen, že aby se pravda děla, musí ji člověk hledat a musí mu na pravdě záležet. A k tomu nepodmíněně potřebuje řeč. Klade si potom základní otázky, které položil již I. Kant: „Co mohu vědět? Co mám dělat? V  co smím doufat?“

Podívejme se nyní blíže v několika ukázkách, jak témata, o nichž byla dosud řeč, rezonovala ve světové (dvě ukázky) a české (rovněž dvě ukázky) literatuře od konce třicátých až do šedesátých let 20. století. V roce 1938 vyšel Sartrův román Nevolnost. Jeho autor, významný představitel filosofie existence, dospěl k závěru, že člověk je „odsouzen“ ke svobodě, je odpovědný za sebe i za jiné, což se nejvýrazněji projevuje v krajních situacích, kdy se dostavují pocity nečekaného vytržení (např. úzkost, nevolnost, nuda). Formou deníku zaznamenává tento román závěr života cestovatele a historika Antoina Roquentina, strávený v malém přímořském městě Bouville, kde studoval prameny k napsání historické monografie o markýzi de Rollebon. Spíše než k běhu událostí je čtenářova pozornost připoutávána k pocitům a myšlenkám hlavní postavy. V hloubce svých úvah o životě se Roquentin dostává až na dno. Skrze všudypřítomnou nevolnost proniká do svého „já“, do své existence. Dospívá až k popření světa a života. Nedokáže se zkaženosti vzepřít, nedokáže jí opovrhovat, nedokáže se z ní vyčlenit. Nemá ani sílu odejít dobrovolně ze světa. Uvědomuje si, že mnohá dobrodružství, po kterých toužil, sice zažil, ale nikterak je neprocítil. Pouze přežíval, existoval. Stejně se mu jeví i život druhých lidí, jenž se jeví jinak jen proto, že je skryt za vnější maskou. Roquentinův sestup nezastaví ani práce (rozloučí se s markýzem se Rollebon, jemuž psaním vlastně dával svou existenci a současně ji i ospravedlňoval), ani vztah k Anny, kterou před lety miloval, ale která ho nakonec odmítne. Jeho bytí má pouze rozměr přítomnost, postrádá smysl, nemá vazbu na okolí. Ode všeho „k smrti“ osvobozen loučí se s Bouvillem, náhodně vyslechnutá džezová skladba v něm však probudí myšlenku napsat knihu, která by ho znovu smířila s jeho vlastním životem. Stav své existence popisuje takto: „Tak například otec rodiny na procházce uvidí, jak se k němu přes ulici blíží červený hadr. Jakoby hnaný větrem. Až bude ten hadr docela blízko, uvědomí si, že je to čtvrtka shnilého masa, pošpiněná prachem, jež se vleče po břiše, poskakuje, kus zmučeného masa, jež se válí ve stokách a v křečích vystřikuje proudy krve. Nebo se nějaká matka zadívá na tvář svého dítěte a zeptá se: „Copak to máš, pupínek?“ a pak uvidí, jak se maso trošku vyduje, pukne, rozevře se a na dně pukliny se objeví třetí oko, smějící se oko. Anebo lidé pocítí po těle příjemné dotyky, jako když v řece laská plavce sítí. A pochopí, že z jejich oděvů se staly živé věci. A někdo jiný zjistí, že ho něco škrábe v ústech. Přistoupí k zrcadlu a otevře ústa: a z jeho jazyka bude mít velice mrštnou stonožku, jež plete nožkami a škrábe ho do patra. Bude jí chtít vyplivnout, jenomže ta stonožka bude částí jeho samého a on ji bude muset rukama vyrvat. A objeví se záplava věcí, pro něž bude třeba nalézt nová jména, kamenné oko, třírohá paže, prst-berla, pavouk-čelist.“

Čtenáři jsou zde mj. položeny otázky: Co všechno je ve světě možné? Proč je to možné? Kde jsou hranice možného? Jak naložit s „nevolností“, která člověka zachvacuje?

Jiný francouzský spisovatel a filosof Albert Camus proslul románem Cizinec (1942). Camusovým tématem byl pocit absurdity světa a života, z níž hledal únik v revoltě (v jeho eseji Mýtus o Sisyfovi vede Sisyfova revolta vůči bohům až k vítězství člověka: „Musíme si představit, že Sisyfos je šťasten.“). Děj románu se odehrává v Alžírsku. Je rozdělen do dvou částí. V první se čtenář seznámí s krátkým úsekem života úředníka Meursaulta. Právě mu zemřela matka, po jejím pohřbu navázal povrchní známost s bývalou kolegyní Marií a seznámil se též s Raymondem Sintèsem, majícím spor se skupinou místních Arabů, s jejichž přítelkyní se rozešel. Všichni tři odjedou na chatu k moři. Tam se však objeví i Raymondovi nepřátelé a Meursault jednoho z nich zastřelí. Druhá část románu je věnována průběhu soudního procesu. Meursault je nakonec odsouzen k smrti a ve vězení se zamýšlí nad svou životní situací. Je zcela osamělý, necítí potřebu se přizpůsobovat, ve světě lidí je cizincem. Jeho úvahy nabývají obecnějšího filozofického smyslu. A za následujících okolností zastřelil Mersult svého soka: „Hned jak mě zahlédl, nadzvedl se a sáhl si do kalhot. Já zas ovšem v kapse saka sevřel v ruce Raymondův revolver. A on si pak znovu lehl na záda, jenom ruku z kapsy nevyndal. Byl jsem od něho dost daleko, asi deset metrů. Pod jeho přivřenými víčky jsem tušil číhavý pohled. Ale jinak mi v tom rozpáleném vzduchu jeho obrysy ustavičně jen tancovaly před očima. Vlny šuměly ještě lenivěji a ochableji než v poledne. Totéž slunce, totéž světlo na téže písčině, která se táhla až sem. Už dvě hodiny se den nehnul z místa, už dvě hodiny kotvil v oceánu rozteklého kovu. Na obzoru proplul parníček a jeho černá skvrna sklouzla jen po o kraji mého pohledu, bez pohnutí upřeného na Araba.
Napadlo mě, že stačí udělat půlobrat, a bude po všem. Ale zezadu se na mě tiskla celá pláž a tetelila se sluncem. Postoupil jsem o pár kroků k pramenu. Arab se nehnul. Byl přece jen ještě dost daleko. Asi pro ty stíny v obličeji vypadal, jako kdyby se smál. Já jsem vyčkával. Tváře mi hořely úžehem a cítil jsem, jak se mi do obočí hrnou kapky potu. Slunce pralo stejně jako ten den, co jsem pochoval maminku, a stejně jako tehdy mě pálilo nejvíc čelo, v němž mi pod kůží všechny žilky tepaly naráz. Úpal se už nedal snést, a tak jsem se pohnul kupředu. Věděl jsem, že je to bláznovství, že se jedním krokem slunce nezbavím. Přesto jsem udělal ten krok, jediný krok dopředu. A tentokrát Arab, pořád vleže, vytasil nůž a nastavil ho v slunci proti mně. Na oceli se rozstříklo světlo a do čela jako by mě zasáhla dlouhá jiskřivá ocel. Zároveň pot slitý v obočí mi stekl všechen najednou na víčka a potáhl je teplou hustou clonou. Za tím závojem slz a soli mi oči osleply. Už jsem nevnímal nic než sluneční činely na čele, a nezřetelně taky třpytivý oštěp vytrysklý z napřaženého nože přede mnou. Ten hořící šíp mi ohlodával řasy a bolestivě ryl do očí. To byla chvíle, kdy se všechno zakymácelo. Z moře se vyvalil hustý řeřavý oblak. Nebe jako by se po celé délce otevřelo a chrlilo oheň. Celá má bytost se napjala a já zaťal ruku na revolveru. Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď, v tom suchém, ohlušujícím třesku, všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.“
Před popravou pak Mersault dospívá k tomuto závěru: „Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všechno znova prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, cítil jsem, že jsem býval šťastný, že dosud šťastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti.“

I tyto úryvky kladou zásadní otázky: Co je dominujícím znakem světa, který obklopuje Mersaulta ve chvíli jeho činu? Proč je existence absurdní? V čem spočívá revolta proti její absurditě? Jak konkretizovat význam slovesa ex-isto (postavit se mimo, postavit se proti)?

Český spisovatel Josef Škvorecký začíná svou novelu Legenda Emöke mottem amerického spisovatele Tennesse Williamse: Ó matko molů, matko lidí, matko všeho, / dej molům sílu k návratu do světa přetěžkého, / že jsou tak útlí a že tolik je jich zapotřebí / ve světě, kde stvůry mamutí se šklebí! Děj se odehrává ve venkovském rekreačním zařízení, v závěru je pak líčena cesta rekreantů vlakem do Prahy. Mezi nimi je i vypravěč, pražský redaktor, jehož přitahuje tajemná kráska Emöke. Je Maďarka, pochází z východního Slovenska a po nezdařeném manželství se surovcem se obrátila k čistě duchovním životním hodnotám. Vše hmotné a tělesné vnímá jako symbol zla, od něhož se člověk musí oprostit. Zdrojem blaženého života je boží láska a dobrota. Vypravěč se Emöke snaží navrátit pozemskému světu, sám však nedokáže a ani nemá odvahu nahradit jí to, oč by ji tím připravil. Problém za něj vyřeší jeho spolubydlící, přízemní, omezený člověk, povoláním učitel, který Emöke nalže, že redaktor je ženatý. Rozčarovaná žena okamžitě odjede. Redaktor je sice dotčen, nakonec se však spokojí s pomstou. Na zpáteční cestě hrají totiž rekreanti společenskou hru, jejíž pravidla učitel při své tuposti nedokáže pochopit, a náležitě se tak zesměšní.

Jak je charakterizována Emöke? „Muži jsou všichni stejní, řekla. Myslela jsem, že bych snad našla někoho, nějakého přítele, s kterým bych mohla žít, ale jenom jako s přítelem, víte, nic fyzického, hnusí se mi to – ne, já tím neopovrhuji, vím, že fyzičtí lidé to potřebují, není to samo o sobě nic špatného, ale pochází to ze špatného, z nedokonalého, z těla, z hmoty, a člověk směřuje k Duchu. Ale teď už nevěřím, že mi bude dopřáno takového přítele najít, a tak budu raději sama, s holčičkou.“

Jak učitel? „Tento tvor nepotřeboval svobodu, která je zajisté nejvyšším smyslem našeho života, ale jíž nelze dosáhnout jinde než v moudrosti, jež pochopí naši nutnost, i když se často oháníval slovem Svoboda na nársoc schůzích; svobodu, jedinou naši nutnost, jinak bychom zešíleli, jsme-li lidé, protože to nebyl člověk. Zajisté není nadčlověk, ale vždycky se mi zdálo, že je podčlověk. Je, jsou s námi po všechny dny světa jako Ježíšovi chudí, jenomže oni nebývají chudí, nebývají ubozí. Podlidé.“

A redaktor? „A časem, velmi brzy rozhostila se ve mně lhostejnost k té legendě, ta lhostejnost, jež nám dovoluje žít ve světě, kde denně umírají tvorové naší vlastní krve na tuberkulózu a rakovinu, v žalářích a koncentračních táborech, v dalekých tropech na krutých šílených bojištích starého světa, který zešílel krví, v šílenství zklamané lásky, pod břemenem směšně nepatrných strastí, ta lhostejnost, která je naší matkou, naší spásou, naší zkázou.
Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.
Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke.
Nevím, nevím, nevím.“

A opět otázky: Jaké póly života představuje Emöke a učitel? Čím je vymezen jejich svět? A kde a v jakém světě se nachází redaktor? S jakými důsledky?

Posledním dílem, jemuž bude věnována pozornost, je Kunderův Žert (1967). Hrdina románu Ludvík Jahn (román má ale čtyři vypravěče) napsal své dívce pohlednici s textem, který byl v padesátých letech vnímán jako protistátní provokace: „Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij!“ Uvědomělá mládežnice Markéta ji předala stranickému výboru. Ludvík byl vyloučen z komunistické strany, musel ukončit vysokoškolská studia a nastoupit na vojnu k PTP. Později sice dostudoval, ale ani po patnácti letech se nezbavil pocitu křivdy. Náhoda mu umožnila, aby se pomstil. Seznámil se totiž s Helenou, manželkou strůjce svých těžkostí Zemánka, jinak režimu oddanou rozhlasovou reportérkou, a rozhodl se ji svést. Běh věcí se mu však vymkl z rukou: ze Zemánka se mezitím stal aktivní stranický reformátor a jeho manželství se rozpadá. Ludvík chce vše skončit, řekne Heleně pravdu, ta ji však neunese a pokusí se otrávit prášky. Utišující prostředek však zamění za projímadlo. Žert vrcholí trapností. V jeho závěru, kdy hraje ve folklórní kapele, dospívá Ludvík k následujícímu poznání: „A tu se mi vynořila před očima znovu Lucie a napadlo mne, že teď teprve vím, proč se mi objevila v holičském krámu a den poté v Kostkově vyprávění, jež bylo legendou i pravdou zároveň: snad mi chtěla povědět, že její osud (osud zprzněného děvčátka) je blízký mému osudu; že my dva jsme se sice minuli, neporozuměli si, ale naše životní osudy jsou blíženecké, spřízněné, odpovídají si, protože jsou to oba příběhy zpustošení; tak jako zpustošili Lucii tělesnou láskou a obrali tak její život o nejelementárnější hodnotu, i můj život byl okraden o hodnoty, o něž se mínil opírat a jež byly svým původem ryzí a nevinné; ano, nevinné: tělesná láska, jakkoli zpustošená v životě Luciině, je přece nevinná, stejně jako písně mého kraje byly a jsou nevinné, jako cimbálová kapela je nevinná, jako můj domov, jenž se mi zprotivil, je nevinný, stejně jako Fučík, na jehož obraz jsem se neuměl podívat bez odporu, byl vůči mně zcela nevinný, stejně jako slovo soudruh, přestože mi znívalo výhrůžně, je nevinné stejně jako slovo ty a slovo budoucnost a mnoho jiných slov. Vina byla jinde a byla tak veliká, že její stín padal široko daleko na celý svět nevinných věcí (i slov) a pustošil je. Žili jsme, já i Lucie, ve zpustošeném světě; a protože jsme neuměli zpustošené věci litovat, odvrátili jsme se od nich, ubližujíce tak jim i sobě. Lucie, dívenko tak velice milovaná, tak špatně milovaná, toto jsi mi přišla po létech říci? Přišla ses přimlouvat za zpustošený svět?“

A teď už poslední otázky: Co je příčinou „zpustošení světa“? V čem spočívá vina Ludvíka a Lucie? Jak je to vlastně s „nevinností věcí i slov“? Co všechna uvedená díla významově spojuje?

12 komentářů:

E.Kocourek řekl(a)...
29. srpna 2019 7:27  

Dvacáté století přineslo některé nové odpovědi na otázky (...) Je svět konečný (...)?

Nemohu se dočkat, až pan Komárek podle svého zvyku bude požadovat důkaz onoho tvrzení.////

Otázka (např.) zní, zda se vesmír bude rozpínat stále, nebo zda po dosažení jisté meze se bude zase smršťovat, a na rozdíl od lippmannovské fyziky, v té fyzice, kterou používám já, odpověď známa NENI. ////

tyrjir řekl(a)...
29. srpna 2019 8:13  

Co všechna uvedená díla významově spojuje?

Domnívám se, že je to například jejich zařazení do dalšího Lippmannova autorského díla typu "kompilátorský žert".

tyrjir řekl(a)...
29. srpna 2019 8:19  

Zákon č. 121/2000 Sb.
Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)

HLAVA I

PRÁVO AUTORSKÉ
Díl 1

Předmět práva autorského
§ 2

Autorské dílo
(1) Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.

(2) Za dílo se považuje též počítačový program, fotografie a výtvor vyjádřený postupem podobným fotografii, které jsou původní v tom smyslu, že jsou autorovým vlastním duševním výtvorem. Databáze, která je způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem a jejíž součásti jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a jednotlivě zpřístupněny elektronicky či jiným způsobem, je dílem souborným. Jiná kritéria pro stanovení způsobilosti počítačového programu a databáze k ochraně se neuplatňují.

(3) Právo autorské se vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav, pokud splňují podmínky podle odstavce 1 nebo podle odstavce 2, jde-li o předměty práva autorského v něm uvedené.

(4) Předmětem práva autorského je také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka. Tím není dotčeno právo autora zpracovaného nebo přeloženého díla.

(5) Sborník, jako je časopis, encyklopedie, antologie, pásmo, výstava nebo jiný soubor nezávislých děl nebo jiných prvků, který způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu splňuje podmínky podle odstavce 1, je dílem souborným....

https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121#cast1

Petr Portwyn řekl(a)...
29. srpna 2019 11:46  

Pan Kocourek:
Vy si přímo říkáte o BAN :o)

Jinak máte pravdu. Pokud je rychlost rozpínání Vesmíru nastavena těsně ke kritické hranici, tak neurčitost ani neumožňuje nyní zjistit, jak to vlastně bude dál.

Simona CARCY řekl(a)...
29. srpna 2019 12:04  

Dobrý oxymoron: lippmannovská fyzika

Karel Lippmann řekl(a)...
29. srpna 2019 12:06  

Pane Kocourku, kdybyste byl schopen a ochoten rozumět tomu, co jsem napsal, tak byste snadno pochopil, že jsem v žádném případě nemluvil o odpovědích definitivních, konečných, absolutně pravdivých, ani o těch nejnovějších, natož na nich trval, mluvil jsem jen o odpovědích historicky daných a o tom, jak tyto odpovědi byly ve své době chápány v literatuře. Nic víc. Proto pan Komárek nemá naprosto žádný důvod po mně vyžadovat důkaz nepravdivých tvrzení. Žádná jste totiž neuvedl (jistě jste si všiml, že kladu především otázky), Vy jste je jen svým nepochopením vytvořil. Otázka, kterou jste položil Vy, není tématem toho, o čem je můj článek (v tom minulém jsem např. upozornil na M. Kusánského, který o vesmíru jako "smrštěném nekonečnu" mluvil už ve středověku). Chcete říct, že Husserl to, co jsem napsal, neřekl? Totéž Bergson, Heidegger, Kosík či Vopěnka? Žádná "lippmannovská" fyzika neexistuje, tu jste si jen buď v důsledku hlubokého nepochopení, nebo čistě účelově vymyslel.
Způsobem, který jste opětovně použil, nemá žádnou cenu v diskusi pokračovat.

Tajný Učitel řekl(a)...
29. srpna 2019 17:17  

Hluboké nepochopení je jejich výsadním právem, to je to, čím se odlišují, čím vynikají a pomocí čeho plodí reakce ve stylu mimořádně hloupého čéškového reflexu.

PP řekl(a)...
29. srpna 2019 19:53  

Já bych moc rád. Zkoušel jsem to několikrát.
CO je tam prosím k chápaní, pane tajný?

laimes řekl(a)...
30. srpna 2019 7:33  

a jaká vybraná díla byste doporučil mně a mým automechanikům, pane kolego ?

Karel Lippmann řekl(a)...
30. srpna 2019 10:34  

Pane laimesi, doporučil bych Vám to, co jsem si ověřil na odborných školách. Např. na zdrávce jsem se temticky zaměřil na otázku zdravotně postiženého člověka v literauře. Na průmyslovce zase na literaturu zachycující racionální přístupy ke skutečnosti. Automechaniky jsem neučil, ale domnívám se, že by se mohli "chytit" na literatuře spíše oddechové, např. mytologického charakteru, na sci-fi, detektivkách apod. Ono se totiž dá smysluplně pracovat s každou literaturou a vkus se dá kultivovat postupně a nenápadně. Důležitá jsou témata a způsob, jak s nimi pracujeme. U automechaniků bych asi neprobíral Sartra.
Podle reakcí rozhodně nepatřím k těm, kteří jsou Vašemu srdci milí. Přitom, se zasazuji právě o to, abyste mohl své žáky motivovat podle svých potřeb, ne potřeb Cermatu a ASČ. A rozhodně Vaše žáky nepodceňuji. Každý máme být odborníkem na něco a oni budou na auta, ne na testování češtiny a sepisování často poněkud absurdních témat maturitních slohovek. Automechanik může být i zásluhou češtiny zralejším člověkem než leckterý vysokoškolák. Záleží totiž na tom, jak se čemu učí. Ale proč by k tomu musel nutně vědět, co je epizeuxis (či znát doživotně jiné literárněvědné termíny), to opravdu nevím.

laimes řekl(a)...
30. srpna 2019 15:26  

nic osobního pane Lippmane,jen po zavedení státní maturity jsem byl silně alergický na své pražské gymnaziální kolegy z různých spolků a sdružení,kteří se v té prasečině angažovali,mnozí i do politiky díky tomu prorazili coby radní,senátoři apod

Karel Lippmann řekl(a)...
30. srpna 2019 15:42  

Pane laimesi, tak s těmito kolegy skutečně nemám nic společného. Svědčí o tom i moje poznámka k níže uvedenému příspěvku pana senátora Růžičky.



Články dle data

Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.