Sylvie Doláková: Dyslektici v mateřinkách?

Jsou nebo nejsou? Docela by se mohlo zdát, že tento problém se předškolních dětí netýká. Porucha učení zvaná dyslexie je častým projevem špatných výsledků ve školní práci žáků.

Nejčastěji citovaná definice dyslexie v anglických odborných textech označuje dyslexii jako „… poruchu jazykové oblasti učení. Dyslexie odkazuje ke skupině příznaků, které poukazují na problémy lidí se specifickými jazykovými dovednostmi, zejména čtení. Studenti s dyslexií mohou mít potíže s jinými jazykovými dovednostmi, jako je hláskování, psaní a mluvení. Dyslexie je celoživotní stav, nicméně její dopad se může změnit v různých fázích života člověka. To je označováno jako porucha učení, proto dyslexie může pro studenta představovat značné obtíže při učení v typickém akademickém vzdělávacím prostředí.“ (Ebrere, C.S., 2016, Understanding Dyslexia).

Tato porucha se tedy řadí mezi specifické poruchy učení (SPU) a postihuje celou řadu oblastí. Nejčastěji se na ni přichází v době, kdy se žák učí číst, a proto se traduje, že se jedná o poruchu čtení. Dyslexie však postihuje nejen schopnost rozlišovat písmena nebo jejich vynechávání, neschopnost přečíst text nahlas; jedinci mívají potíže i s poslechem, psaním, krátkodobou pamětí, vnímáním prostoru i času i dokonce i v oblasti motoriky. Zdálo by se tedy, že je to problém školáků.

Četné studie prokázaly, že s dyslexií se dítě už rodí (velice často se jedná o dědičné zatížení); od raného dětství si dítě v sobě nese problémy v některých oblastech (například neschopnost učit se nová slova, nerozlišují rýmy, nedokáží vytleskat rytmus slov apod.). Psychologové v poradnách ovšem dokáží diagnostikovat dyslexii u dětí až kolem věku 9 let, kdy už se dají vyloučit ostatní vlivy, jako je oslabený intelekt, nepodnětné sociální prostředí, poruchy smyslového vnímání apod. Je na místě poukázat na jednu závažnou okolnost: v této době bohužel školákovi nedokážeme účinně pomáhat při odstraňování nežádoucích projevů. Paradoxem totiž je, že účinné techniky, které napomáhají překonávat obtíže dyslektického charakteru, a které pomáhají eliminovat škodlivé projevy dyslexie u dětí v předškolním věku, fungují v raném období jejich života, nejpozději však do 7. roku života, který je významným vývojovým mezníkem v životě dětí, jak po stránce rozumové, tak jazykové.

Podle rozsáhlé studie Mezinárodní Dyslektické Asociace (International Dyslexia Association), provedené v roce 2000, „děti, kterým se dostane efektivního fonologického výcviku v mateřské škole nebo první třídě, mají později výrazně méně problémů se zvládnutím čtení než děti, kterým se této péče nedostává dříve, než ve třetím ročníku.“ (International Dyslexia Association Annual Report, 2000). Dalším poznatkem této studie je zjištění, že tři čtvrtiny slabých devítiletých čtenářů zůstávají špatnými čtenáři i v deváté třídě. Pro nás mají tyto poznatky velký význam, uvědomíme si totiž, že práce s dyslektiky by měla začít daleko dříve, než dítě dojde k zápisu.

Vzhledem k faktu, že učitelky ve školkách mohou pozitivně zmírnit nežádoucí projevy dyslexie, se v tomto článku budeme zabývat technikami, které tomuto procesu napomáhají.

Jedná se často o docela běžné činnosti, které se ve školkách obvykle dělají, jde však hlavně o to, aby se s nimi děti setkávaly ve větší míře a častěji.

V našem textu si uděláme přehled aktivit, které žákům pomáhají nejvíce, a to včetně praktických ukázek.

V jazykové oblasti jde zcela určitě o práci se slovní zásobou. Vytleskávání rytmu slov, počítání slabik, porovnávání, které slovo má slabik více a které méně – to nabízí žáčkům snad každá učitelka, ale věnuje se tomu každý den? Ti s poruchami učení potřebují procvičovat tuto aktivitu několikrát denně!

Při té příležitosti naučíme žáky chápat abstraktní pojmy – nabídneme jim karty se symboly počtu tlesknutí, ke kterým přiřazují obrázky slov o příslušném počtu slabik.


Celý text naleznete zde