Minulý týden proběhly přijímací zkoušky na víceletá gymnázia. Pro mnoho z nich to znamenalo smršť stovek uchazečů a obrovskou administrativní zátěž. „Nejsem šťastný z toho, že se z osmiletých gymnázií stala – alespoň v Praze – záležitost statusové módy. A nejsem šťastný ani z jednotných přijímaček. Je to desetinásobek práce a mnohem větší stres pro děti i rodiče… Taky pořád přemýšlím o tom, jak zastavit nárůst méně kvalitních uchazečů,“ říká v rozhovoru pro magazín Rodiče vítáni ředitel Malostranského gymnázia Tomáš Ledvinka.
 |
| Tomáš Ledvinka (malostranskeskoly.cz) |
Co jste vymyslel?
Letos jsme přidali 10 bodů těm, kdo mají na vysvědčení jedničky a dvojky. Hlásí se k nám každý rok i určité množství trojkařů a to je při těch počtech uchazečů opravdu zbytečné. Obvykle jde o děti rodičů, kteří jsou sami vzdělaní – lékaři, psychologové… – a neumí si představit, že by jejich dítě nešlo podobnou cestou.
Co všechno jsou ochotni pro vzdělání svých dětí udělat?
Hodně. Někteří přicházejí na Den otevřených dveří třeba už s ročním předstihem. To je na jednu stranu hezké, že mají tak odpovědný přístup ke vzdělání, ale zdá se mi to trochu přehnané. Místo, aby dali dítě na nejbližší gymnázium, obejdou jich po Praze několik a dítě k nám pak dojíždí třeba ze Slivence, z Černošic… každý den přes hodinu. Když si ty hodiny za těch osm let sečtete, to je škoda dětství. No a když se nedostanou, tak mi sem potom maminky chodí plakat, zkoušejí nosit lahve, i obálky. Tatínkové podnikatelé nabízejí, že dají každému učiteli notebook, a podobně.
Jak jste vybírali studenty před zavedením jednotných přijímaček?
Připravovali jsme si vlastní testy. Dvě češtinářky češtinu, matikáři matiku, pak to po nich pár lidí zkontrolovalo… Chybovost byla samozřejmě větší, ale byl na to taky mnohem menší tlak. Škola si brala de facto koho chtěla. Měli jsme tehdy dobře rozvinutý dyslektický program, takže bylo dáno, že každý rok bereme do každé třídy pět dětí s dyslexií nebo s dysgrafií, ať dopadly v testu jakkoli. Vlastní testy jsme museli opustit ve chvíli, kdy se zákonem ustanovilo, že musí být dva termíny. Nikdy nevyrobíte dva rovnocenné testy tak, aby je nemohl nikdo napadnout, že je jeden lehčí. V tu chvíli jsme udělali to nejjednodušší, co jsme mohli a koupili jsme testy od Scia. Bylo to strohé testování, ale ještě vcelku spravedlivé, rychlé a efektivní. Pak se vymyslely jednotné přijímačky a to je katastrofa, protože dosáhneme stejného výsledku za cenu desetinásobné práce a mnohem většího stresu pro děti a rodiče. Už to, že musejí čekat na výsledky tři týdny, je hrozné.
Celý text naleznete zde
.png)
2 komentářů:
Co k tomu dodat. Nedopečené nápady etatistů s linkou na ministra, kupředu, zpátky ni krok. A pak se drbeme za ušima, co se nám to tu upeklo.
Co k tomu dodat?
Myslíte k tomuto: "No a když se nedostanou, tak mi sem potom maminky chodí plakat, zkoušejí nosit lahve, i obálky. Tatínkové podnikatelé nabízejí, že dají každému učiteli notebook, a podobně."?
Nebo k tomuto: "Škola si brala de facto koho chtěla."?
Nebo snad k tomuto: "Chybovost byla samozřejmě větší, ale byl na to taky mnohem menší tlak."?
O co jde, že jo? Nějaká chybovost. Když se kácí les, létají třísky - tím tady jakýsi myslitel argumentoval proti centrálním přijímačkám a teď má černé na bílém od ředitele gymnázia, že létají ještě větší a je jich více, když si škola připravuje testy vlastní.
A co ty snahy o podplácení, drahý mysliteli? Ty notebooky jsou naplněním onoho magického až mystického: "více se hodí do profilu školy"?
Centrálně připravené profesionální přijímací testy mají své výhody a své nevýhody. Ředitel veřejného gymnázia, je placen z veřejných peněz a jeho úkolem není ověřovat výsledky své vlastní práce. To všude na světě patří do kompetence majitelem, či zřizovatelem pověřených osob, případně státu. Ředitel není a nemá být poskytovatelem služby, který si může dělat co chce a nemá žádného představeného a nikomu se nezpovídá. A na druhou stranu - podobně jako třeba soudce, nemůže být čistě objektem volby ulice a odvolání davem. Že ti představení jsou často pitomci, to je věc jiná, která ale na samotném principu nic nemění.
Administrativní zátěž a tři týdny čekání na výsledky jsou z mého pohledu také nevýhodami, na druhou stranu jsou to technické, nikoliv principiální problémy, které se dají řešit zlepšováním procesu a využíváním nových technologií.
Jak dlouho trvalo opravování testů, když si je škola dělala sama? A opravdu je to tak, že ti, kteří těch několik set testů opravovali tomu věnovali méně času, než dnes, kdy je opravování a vyhodnocení v rukou centra? A když není škola schopná zajistit reliabilitu a dva různé testy "nakalibrovat" na stejnou obtížnost, neplatí pak ještě více, že jeden test s pochybnou kvalitou může člověku zavřít jednu životní cestu?
Já si dodnes pamatuji otázku z přijímacího testu na gymnázium, které jsem konal v roce 1992 a který si škola připravovala sama. Ta otázka zněla: "Která řeka se vlévá do Bengálského zálivu?" A byly dány čtyři možnosti. Kolik otázek tohoto čistě biflovacího typu je v testech dnes?
Shrnuto a podtrženo - je to jen o tom, že kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. Pokud někdo nechce centrální přijímací testy, nechť navrhne alternativu. A je-li takovou alternativou to, že "škola si přijme koho chce" - třeba na základě koštu nějakého polovzdělaného tajného, který se rozplývá nad tím, že někdo deklaruje, že pročetl Fimfárum, tak za mě tedy palec dolu. A věřím, že i za většinu populace.
Pojďme tlačit na Cermat a MŠMT, aby ta doba čekání nebyla 3 týdny, ale jen týden. Pojďme tlačit na to, aby se snížila administrativní zátěž učitelů (i když ani za mák nevěřím tomu, že když se pořádaly testy školní, tak to v součtu znamenalo méně hodin práce učitelů).
Okomentovat