konceptu přátelství a ani o něj nestojí. Podle zakladatelky spolku ADAM- Autistické děti a my Marie Gerdové je to mýtus. "Děti s autismem touží si s někým popovídat a sdílet svoje pocity. Problém je v tom, že to neumí nebo že se bojí. Musí se naučit, jak vést komunikaci, jak oslovit kamaráda nebo to, že se v rozhovoru střídáme, že nejde o jednostrannou věc," líčí Gerdová. "Z toho pramení, že se navenek jeví jako samotáři." Reportáž přináší Aktuálně.cz.
 |
| Přemysl Mikoláš (repro DVTV) |
Tyto dvě skupiny dětí, které se v určitém smyslu pohybují na okraji společnosti a veřejnost se na ně dívá skrze určité stereotypy, mají podle psychologa společného více, než se na první pohled může zdát. "Děti v institucionální péči vykazují podobně jako autisté znaky toho autos, té samoty," vysvětluje Mikoláš.
Na děti s nařízenou ústavní péčí se často pohlíží s předsudky a výsledkem podle Mikoláše je, že se cítí jako vyděděnci, kteří nemají šanci nalézt své místo ve světě. Díky práci s autisty však cítí, že mohou být užiteční, že je někdo potřebuje. "Naši kluci pak vědí, že k něčemu jsou, že jsou platnými členy společnosti, ne záškoláci a průšviháři," potvrzuje Mikoláš.
Celý text naleznete zde
.png)
0 komentářů:
Okomentovat