Dívku s handicapem začlenili do třídy v době, kdy se ostatní ještě báli. „Chtěla jsem prostě pomoct,“ říká učitelka

„Nikdo mě tehdy nenutil, neučil mě to, nehonoroval mě za to. Dělala jsem to proto, že jsem té holce prostě chtěla pomoct. Mám nicméně pocit, že dnešní učitelé jsou v tomto trochu rozmazlenější,“ říká v reportáži iDNES.cz učitelka Marta Gelnarová, která se v době, kdy to ještě nebylo běžné, nebála do třídy přijmout dívku s handicapem.

Školy tehdy nebyly bez bariér a lékařské posudky obvykle postižené posílaly do specializovaných zařízení. Navíc se ředitelé škol báli: měli obavy, že přijetí jakkoliv postiženého dítěte naruší výuku, zbrzdí rozvoj talentovaných spolužáků nebo rozdělí kolektiv na „zdravé a nemocné“.

Tehdejší ředitelka ZŠ Školské v Karviné Šárka Hanušová - Fiedlerová se navzdory negativnímu lékařskému posudku rozhodla přijmout tehdy osmiletou Simonu do první třídy - na zkoušku. Dívenka měla spastickou diparézu. Měla deformované ruce i nohy, omezený pohyb a další vady. Vyjádření neuroložky z Českého Těšína znělo: „Dítě je nevzdělatelné.“

„Věděla, že jsem člověk, který jde do všeho. Brala jsem to jako osobní výzvu, jako prubířský kámen kantorských schopností,“ popisuje Marta Gelnarová, dnes již žena vysokého důchodového věku.

O pomoci specializovaného asistenta si tehdy mohla nechat jen zdát. Protože se snažila novátorsky vést část výuky na koberci, musela několikrát denně zhruba čtyřicetikilovou Simonu přenášet z lavice na zem a zpátky.

Simona nakonec prošla všechny ročníky a řádně absolvovala základní školu.

První Simoniny roky na základní škole i své zkušenosti z učení popsala Marta Gelnarová v deníku nazvaném Integrace má jméno Simona. Za něj byla oceněna prvním místem v celostátní soutěži pedagogické tvořivosti. O integraci přednášela i na Ostravské univerzitě a v roce 2003 byla v Praze oceněna za svou pedagogickou činnost a integraci Cenou Martina Pavlase.


Celý text naleznete zde