Bořivoj Brdička: Paradox mediální výchovy podle Danah Boyd

Danah Boyd nastoluje problém, který mediální výchova, když ne vyvolává, určitě nechtěně zesiluje. Jde o to, že se snaží žáky vést k primární nedůvěře v pravdivost všech informací. Vlastně celý sociálněkonstruktivisticky pojatý vzdělávací proces je založen na zpochybňování předpokladů a hledání odpovědí. Jenže ono je čím dál tím složitější exaktně prokazovat pravdivost sdělení. Tady nejde o vědecká zjištění z oblasti přírodních věd, kde je ověřitelnost přece jen o něco snadnější (i když např. o globálním oteplování dosud kdekdo pochybuje). Jde o fakta historická, politická, o reklamu apod.

Danah Boyd (linkedin.com)

Danah Boyd problém přibližuje citátem Cory Doctorowa:

„Nezažíváme krizi toho, co je pravda, nýbrž krizi toho, jak víme, zda je něco pravda. Nesouhlas projevujeme ne s fakty, ale s tím, jak vznikají. Běžně se stává, že máme nějaké důkazy pro věrohodnost zpráv, kterým věříme, a ty samé zprávy jsou zároveň zpochybňovány nezávislými experty. Otázkou je, zda budeme těmto expertům důvěřovat, jsme-li přesvědčeni, že jejich zájmy nejsou shodné s našimi. Čemu potom asi budeme věřit spíše?“.

Je třeba si uvědomit, že to, jak chápeme přicházející informace, je dáno epistemologickým vývojem našeho poznání. A tento vývoj ovlivňuje kulturní, sociální a náboženské zázemí, v němž žijeme. My učitelé jsme zvyklí chápat pravdu jako jedinečnou, vědecky snadno ověřitelnou vlastnost libovolného sdělení, ale realita je značně složitější. Významnou roli při konstruování poznání hraje to, komu věříme. Jen si vzpomeňte, není to dlouho, co většina byla ochotna věřit tomu, že židé nebo černoši jsou méněcenní. A bylo to dokonce „vědecky“ podloženo.

Současný internet je místem, kde se střetává velké množství různých zájmů a všechny se snaží ovlivnit co nejvíce lidí. K tomu musíme vzít v úvahu tu skutečnost, že v našem demokraticky orientovaném prostředí má každý právo svobodně projevovat své názory a říkat, co chce. Na internetu přitom může oslovit skutečně kohokoli.

Podle Danah Boyd je chybou, když se mediální výchova zaměřuje jen na zjišťování samotné pravdivosti informací. To paradoxně schopnost porozumět souvislostem ještě více komplikuje. Lidé nakonec nevěří ničemu. Některé sofistikované dezinformační techniky se snaží právě tento efekt posílit.

Svět, v němž žijeme, musíme vnímat jako komplexní systém s prvky nepředvídatelného chaosu. Jednoznačná definice správného postupu při výuce mediální výchovy je proto značně obtížná.

Určitá doporučení ale přece jen můžeme spolu s Danah Boyd formulovat:

1. Pomáhat žákům vnímat epistemologické souvislosti pochopení podstaty sdělení. Je třeba porozumět souvislostem, které nás ovlivňují během budování poznání. Kvůli nim jsme náchylní vnímat každé sdělení s nezanedbatelným konfirmačním zkreslením.

2. Snažit se posuzovat přicházející informace nezaujatě. Podobnou techniku si musí osvojit každý výzkumný pracovník. Nesmí mít ke zkoumané problematice (experimentální skupině) žádný osobní vztah, který by mohl ovlivnit jeho uvažování. V praxi to znamená se při analýze fakt snažit odstínit vlastní chápání souvislostí i osobní empatii. Naším cílem je vyvinout protilátky, které pomohou žákům, aby se nenechali oklamat.

3. Vést žáky ke snaze posuzovat přicházející informace komplexně. Potíž je v tom, že si často ve sdělení chybějící (nebo přehlédnutou) informaci doplníme chybnou vlastní představou. Důležitou informaci můžeme klidně přehlédnout.

Klasickým příkladem toho, jak nesnadné je postihnout všechny detaily sdělení, je test selektivní pozornosti Daniela Simonse – Neviditelná gorila. Zkuste ho s žáky. Pusťte jim video s tím, že jejich úkolem je spočítat, kolikrát si hráči předají míč. Schválně, kolik z nich si té gorily všimne.

Je důležité si uvědomovat možnou nepřesnost či neúplnost sdělení vedoucí k mylné interpretaci. Neúplné informace je samozřejmě vhodné doplňovat z jiných zdrojů.

Celý text naleznete zde