Učitelka Žaneta Odložilíková: Když se doslechnu, co o nás říkají někteří rodiče, je mi smutno

„ Neříkám, že je to lehké zaměstnání, ale je maximálně naplňující. Do školství člověk nepřichází ani zbohatnout, ani budovat velkou kariéru, ale může tvořit a rozvíjet sebe i své žáky, což mi dává ohromný smysl. Když se občas někde dočtu, jaké je o nás mínění ve společnosti, nebo se doslechnu, co o nás říkají někteří rodiče, je mi z toho smutno,“ říká češtinářka a dějepisářka z černošické základní školy Žaneta Odložilíková. Rozhovor je součástí seriálu MF DNES o učitelích pražských základních a středních škol.

Žaneta Odložilíková (zscernosice.cz)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Co konkrétně máte na mysli?

Myslím, že dost lidí má učitele zařazené do takové té škatulky kantorů z dob minulého režimu. Zlých, mstivých, protivných bytostí. Proto sami rodiče často podrývají naši autoritu tím, že o učitelích mluví s despektem. A když k nám nemají úctu oni, nemohou ji mít ani děti.

Setkala jste se někdy s nějakým takovým rodičem?

Bohužel ano, a dalo mi dost práce přesvědčit tu maminku o tom, že je to celé trochu jinak. Učitel si opravdu nehojí na dětech nějaké své ego nebo nedejbože mindrák. Učitel je člověk, který má touhu předat dítěti to nejlepší ze sebe, ze svých vědomostí a zkušeností. Tedy dobrý učitel. A dobrý rodič by měl učitele maximálně respektovat.

O poruchách učení se mluví čím dál tím častěji. Je to opravdu tak výrazný problém?

Řekla bych, že možná ještě větší, než mnozí tuší. V každé třídě je minimálně jeden žák s nějakou specifickou poruchou, což znesnadňuje učení jak jemu, tak učiteli i zbytku třídy. Takový žák by samozřejmě potřeboval mnohem víc pozornosti a péče, než je možné mu během klasické hodiny věnovat.

Co by pomohlo?

Poslední dobou v tom cítím velkou bezmoc. Na jednu stranu vidím, že to dítě nelze vyčleňovat, protože když mu nejde čeština, neznamená to, že nevyniká v další oblasti. Může krásně zpívat, kreslit, mít obrovský talent na sport... Ale třeba při češtině by potřebovalo mít pro sebe samostatného učitele, který by s ním dané cvičení prošel a udržel jeho pozornost. Já ve třídě s pětadvaceti dětmi mohu jednomu z nich věnovat maximálně minutu dvě. Jinak by se mi celá hodina rozpadla.

Jak moc „ulevujete“ žákům s poruchami učení?

Tohle je taky poměrně tvrdý učitelský oříšek. Učitel se musí snažit být co nejvíc objektivní, a pokud není, třída mu to neodpustí. Žákům na druhém stupni připadá totiž nespravedlivé úplně všechno. S nastupující pubertou se snaží vymezit vůči autoritám, takže učitel je dost na ráně. U žáků, kteří mají potvrzení od lékaře, samozřejmě přihlížím k diagnóze, mají víc času na vypracování úkolů a podobně, ale z trojkaře jedničkáře prostě neudělám.

Celý rozhovor naleznete v dnešní MF DNES