Být učitelem tělesné výchovy na základní škole není v době, kdy se mladí lidé sportu ve škole spíše vyhýbají, vůbec jednoduché. Přesto si šestadvacetiletý Jiří Doležal nedokáže momentálně představit lepší a zábavnější zaměstnání než to své. Kvůli nízké mzdě má ale obavy, že v budoucnu bude muset dát přednost jiné práci, aby uživil rodinu. Rozhovor přináší MF DNES.
Opravdu to jde s fyzickou zdatností dětí tak z kopce?
Když vám řeknu, že si nemůžeme zahrát ani přehazovanou, protože velká část dětí ani nepřehodí devět metrů, natož pak síť, možná mi nebudete věřit. Ale křivdil bych jim, kdybych řekl, že jsou na tom všichni tak. Jsou mezi nimi naštěstí světlé výjimky.
Být mladým učitelem v dívčím kolektivu je asi trochu riskantní. Dokážu si představit, že si rodič stěžuje i kvůli jiným věcem než známkám. Stalo se vám to?
Pokud narážíte na nařčení z nějakého sexuálního obtěžování, tak mně naštěstí ne. Mám ale kolegu, který si s takovou záležitostí zažil krušné časy. My tomu všemu musíme předcházet tím, že před hodinou vysvětlím, co všechno budeme dělat a co může případně nastat. Například že při cviku na hrazdě jim mohu dávat dopomoc za stehna či na bedrech. Nebo při přeskoku přes kozu se mi může stát, že se jich při jištění dotknu místo na břiše na hrudníku.
To opravdu musíte před každou hodinou vyhodnotit všechna možná „rizika“?
V rámci vlastního zájmu. To samé platí o bezpečnosti. Lepší je všemu předcházet než se potom ztratit v tom byrokratickém kolotoči. Do knihy úrazů musíme zapisovat každý škrábanec, každou naraženinu. To je na tom všem asi nejhorší. A pořád se ptát, jestli jsou všichni v pořádku, nikoho nic nebolí a podobně.
Jste opravdu hodně mladý. Jak jste na tom s autoritou?
Řekl bych, a ťukám na dřevo, že dobře. Holky ke mně mají přirozený respekt, kterého nezneužívám. Naopak se opravdu snažím o hodně přátelský přístup. Neučím jen tělocvik, ale i angličtinu a němčinu, a s jednotlivými třídami máme skupiny na Messengeru nebo Viberu (mobilní aplikace, pozn. red.), kam si posíláme materiály, úkoly nebo postřehy. Nejvíc se mi osvědčilo být na děti napojený a jet na jejich vlně.
Svěřují se vám žáci i se svými osobními problémy?
Ano, a jsem za to moc rád. Snažím se o hodně individuální přístup. Chci vědět, jak kdo žije, z jaké je rodiny, co zrovna prožívá. To všechno se totiž odráží i na jejich chování ve škole. Myslím si, že dobrý kantor by měl být i dobrým psychologem. My jsme koneckonců také ti, kteří kromě rodičů ovlivňují jejich životy, jejich vzory nebo jejich vztah k autoritám. Beru to jako velkou zodpovědnost.
Celý rozhovor naleznete v dnešní MF DNES
0 komentářů:
Okomentovat