„Učitelé se mění spolu se společností. A ta naše se teprve učí žít v demokracii. Většina učitelů je značně konzervativní. Pakliže jim něco funguje, používají to. Neradi experimentují. Učitel ale musí děti především vést. Já znám spoustu učitelů liberálních – abych jim nekřivdil – kterým to funguje, a pak taky spoustu konzervativních, co uplatňují především autoritu. Těm to funguje méně. Česká škola je totiž zatížena na nutnost předat vědomosti, natlouct je do dětí. Čím víc, tím je vzdělání považováno za kvalitnější. To je ale špatně,“ říká ředitel českolipské základní školy Karel Minařík v rozhovoru pro MF DNES.
V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:
 |
| Karel Minařík (zspartyzanska.cz) |
Vzdělání se dětem předkládá jen jako servis informací. „Tady máš předkrm, polívku a hlavní chod“. A dítě neví, co s tím, když je toho už hodně, je přesycené a logicky některé informace vypustí. Nejvíc si pamatují to, na co přišly děti samy. To věděl už Komenský.
Pomohlo by, kdyby učitelé děti více chválili?
Povšimněte si, že nejprve učitel hledá, co je špatně, a pak teprve chválí. Nemělo by se to otočit? Nejdřív hledat to dobré. „V tomhle jsi výborný, tady bys mohl být lepší a tady máš problém“. Učitel nemůže přijít do třídy a fláknout na stůl s písemkami a začít tradiční hlášky k těm, kterým se to nepovedlo. „Tys mě zklamal, ty máš tradičně za čtyři, tys mě s tou kulí nepřekvapil“. Děti se stydí, je to veřejný frustrující moment zklamaného očekávání. Okamžik, kdy dítě selže a vy jej natřete, není vůbec motivační. Kdo je takto deprivovaný, může se časem sám zařadit jako loser.
Takhle se to dělo přesně i na mé škole. Ty dobré práce byly vždycky nahoře a dole byly ty pětkaři. Všichni vyhlíželi, jestli jejich sešit bude nahoře.
Asi jsem procházel stejnými školami, jako vy (smích). V každé škole jsou vynikající učitelé i ti horší. Neznám patent na to, jak to má fungovat, ale jedno vím jistě: česká škola se musí vydat neprobádanými cestami. Nelze dopředu o něčem říct, že to nebude fungovat, a proto se touto cestou ani nezkusíme vydat.
Celý rozhovor naleznete zde
8 komentářů:
Neprobádané cesty jsou to, co potřebujeme:
"Nebyl to Strindberg, kdo experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne? Někdo to totiž vyzkoušet musel. "
A tak české školství zkouší a zkouší. Co se jinde opouští, u nás se zavádí, co jinde funguje, u nás se kritizuje.
A jak chcete experimentovat, když učitel už nesmí skoro nic!
Nebojte se, těmi neprobádanými cestami půjde MŠMT a bude ukazovat cestu ..
Ano, chci být ironický, protože chci upozornit na to, že jsou už dávno nalezeny různé dobré cesty, ale stát je zatím "nerozeznává a neimplementuje. Pravda, někdo je musí teprve objevit, ale to ještě nezmaná, že se v nich vyzná. Programem se znovu stává centrální kontrola, v tom se stát vyzná dobře .. aby nám ty kompetence šly lépe.
"...česká škola se musí vydat neprobádanými cestami. Nelze dopředu o něčem říct, že to nebude fungovat, ..."
S nějakými neprobádanými cestami bych byla ve školství velmi opatrná. Pracujeme s dětmi a těmi neprobádanými cestami, u kterých se ukáže, že jsou to cesty do slepé uličky, je můžeme poškodit.
Bože, kam jsme to dopracovali. To co fungobvalo zahazujeme a budeme hledat neprobádané cesty. Ty ale hledáme 20 let. Toho si pan ředitel nevšiml?
Můžeme si nepřipravené experimenty na dětech dovolit?
Jezdili jsme z Brna do Drážďan přez Prahu. Ale teď budeme jezdit přes Mnichov. Hlavně že je to nové a neobvyklé. Nebo že by nám úředník překopal dálnici?
Bože, kam jsme to dopracovali... Protože jsme to dopracovali k velké autonomii škol, měl by se uvedený povzdech (pokud je namístě) konkretizovat:
Bože, kam jsme to dopracovali v naší škole.
Rozhovor s panem ředitelem Minaříkem je dobré přečíst celý. Poučný je názor (i pro mnohé zde diskutující: "Kdybych vše jen kritizoval, tak bych ráno do práce nevstal."
Poučná je i diskuse pod celým článkem.
ano, pane Václavíku, souhlasím, školy mají velkou autonomii, ale schovávají se za zlé předpisy, hrbí se před nimi, protože se měnit nechtějí. Je to moc práce, snazší je hodit vinu na ostatní, viz pan Soukal a jeho tvrdojíšné obhajování nutnosti vecpat přísudek jmenný se sponou do hlav všech nebožátek, aby se pak mohl testovat u maturity. Kam jsme to dospěli?
Okomentovat